Článek
Když se řekne Princ Bajaja, většině diváků se vybaví mluvící bílý kůň, princezna Slavěna a legendární souboj s tříhlavým drakem. Pohádka režiséra Antonína Kachlíka z roku 1971 patří ke stálicím českých Vánoc, jenže její vznik rozhodně nebyl tak idylický, jak působí na obrazovce. Herci podstupovali náročné jezdecké i šermířské scény, tvůrci bojovali s cenzurou a představitel Bajaji Ivan Palúch později zažil životní zvraty, které by nevymyslel ani filmový scénář.
Natáčení prověřilo herce i koně
Antonín Kachlík chtěl, aby pohádka působila co nejautentičtěji. Proto sáhl po slovenských hercích, kteří měli zkušenosti s jízdou na koni. Ivan Palúch byl výborný jezdec, přesto mu natáčení dalo pořádně zabrat. Původně měl jezdit na temperamentním arabském hřebci. Ten ale při scénách s drakem opakovaně panikařil kvůli kouři, světlům a hluku. Filmaři proto nakonec zvolili vysloužilého cirkusového koně, který byl na podobné podmínky zvyklý.
Ani ten však nebyl jednoduchým partnerem, místo cvalu se občas vzpínal, sedal si nebo si lehal na zem. Než si s ním Palúch vytvořil souhru, stálo to hodně trpělivosti. „Nebyl to valach, ale hřebec. Když ho máte přivézt před kameru na centimetr přesně a všude okolo jsou světla, která mu svítí do očí, jsou to celkem nervy,“ vzpomínal herec. Akční scény navíc nevznikaly jen v ateliérech. Natáčelo se mezi skalami Českého ráje, na úzkých cestách i v prudkém terénu, kde nebyl prostor na chyby.
Žádné lehké rekvizity
Dnes jsou podobné scény často dílem digitálních efektů nebo lehkých filmových rekvizit. V případě Prince Bajaji ale herci pracovali se skutečnými zbraněmi. Ivan Palúch po letech vzpomínal, že dvouruční meče vážily kolem dvaceti kilogramů a šermovalo se s nimi při jízdě na neosedlaných koních. K tomu těžké kostýmy, brnění a náročný terén. Bezpečnostní standardy tehdejší doby byly navíc úplně jiné než dnes, takže velká část úspěchu stála na zkušenostech herců i štábu.
Podobně náročné podmínky čekaly i Magdu Vášáryovou. Před kamerou musela zvládnout jízdu na koni v bohatých historických kostýmech a přitom působit lehce a přirozeně jako pohádková princezna.
Přestože dnešním dětem může filmový drak připadat úsměvný, na začátku sedmdesátých let šlo o mimořádně ambiciózní trik. Gumová příšera měřila přibližně 36 metrů. Samotný krk měl kolem dvanácti metrů a jednotlivé hlavy dosahovaly délky tří metrů. Celý mechanismus ovládalo několik lidí ukrytých uvnitř konstrukce, zatímco atmosféru dotvářely dýmové efekty a silné reflektory. Na svou dobu šlo o technicky velmi náročnou scénu.
Scénář musel projít cenzurou
Méně známou kapitolou filmu je jeho vznik během normalizace. Autorem scénáře byl uznávaný dramatik František Pavlíček, který se po roce 1968 dostal do nemilosti komunistického režimu a nesměl oficiálně publikovat. V titulcích se proto objevil podpis Evy Košlerové, která jeho autorství formálně kryla. Cenzorům navíc vadily i některé drobné náboženské motivy, takže část scénáře musela projít úpravami.
Velkou část atmosféry vytvářejí samotné lokace. Filmaři využili řadu míst v Českém ráji – natáčelo se například u Hrubé Skály, na mostě u Valdštejna, u rybníka Věžák nebo na Kopicově statku. Právě tato krajina se později objevila i v dalších českých pohádkách a historických filmech.
Diváci si také mohli všimnout jedné zajímavosti z barrandovských kostyméren. Luxusní zlaté šaty princezny Slavěny se později znovu objevily ve filmu Tři oříšky pro Popelku, kde je oblékla jedna z komparzistek během plesové scény.
Hvězda, kterou zastavila politika
V době natáčení patřil Ivan Palúch mezi největší talenty československého filmu. Zářil už v legendární Markétě Lazarové a jeho kariéra se slibně rozvíjela i v zahraničí. V roce 1969 se objevil na filmovém festivalu v Cannes, kde byly uvedeny hned tři filmy s jeho účastí.
Po návratu domů ale přišel tvrdý střet s realitou normalizace. Kvůli svým postojům se dostal na černou listinu, přišel o možnost cestovat i o řadu hereckých příležitostí. Jeho osobní život zasáhla další tragédie, když jeho manželka odešla s jejich malou dcerou do Rakouska. Hercův pas komunisté roztrhaly na kousky, nesměl pracovat ani jako dělník. „Byly to tak strašně depresivní časy, že jsem přemýšlel, že to všechno skončím,“ uvedl.
S dcerou se viděl až po pádu železné opony. „Nepustili mě za ní, proto se stalo, že se s ní neumím ani domluvit. Ona hovoří německy, já ne. Od roku 1973 jsem ji poprvé viděl až v devadesátém roce.“ Přesto se po roce 1989 postupně k herectví vrátil, věnoval se pedagogické práci a v roce 2008 převzal ocenění za celoživotní přínos slovenské kinematografii.
Magda Vášáryová se vydala jinou cestou
Zatímco Palúchův život poznamenala politika, Magda Vášáryová se po úspěšné herecké kariéře prosadila i mimo film. Po roce 1989 působila jako diplomatka, byla velvyslankyní Slovenska v Rakousku i v Polsku a později vstoupila do politiky. Přesto dodnes patří role princezny Slavěny mezi její nejznámější filmové postavy.
Buď jak buď spojení silného hereckého obsazení, poctivého řemesla, nezapomenutelných lokací a hudby Vladimíra Sommera dělá z Prince Bajaji pohádku, která obstála ve zkoušce času. A když se na ni dnes díváme, málokdo tuší, kolik dřiny, improvizace i osobních příběhů se za jejími kouzelnými obrazy skrývá.
Zdroje: autorský článek s využitím
