Článek
Případ zdravotního bratra Petra Zelenky z havlíčkobrodské nemocnice patří v Česku k těm nejvíce diskutovaným. Ne kvůli bulvárním titulkům, ale kvůli obyčejné realitě, ve které se odehrál. Na jednotkách intenzivní péče je smrt i ztráta pacientů běžnou součástí každodenní práce. Personál se s ní setkává častěji než jinde a učí se ji zvládat profesionálně i lidsky. To někdy může vést k určitému otupění, ale ale vždy by mělo zůstat v mezích profesionální neutrality.
Pacienty nezachraňoval, ale vraždil
V roce 2006 začal v havlíčkobrodské nemocnici narůstat počet úmrtí na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO). Zpočátku to nepůsobilo podezřele. Šlo většinou o starší vážně nemocné pacienty. Časem se ale ukázalo, že některé případy mají neobvyklé okolnosti a v čase korelují s konkrétním zdravotníkem.
Po pečlivém prověření dokumentace a léčebných postupů se zjistilo, že některým pacientům byl podáván heparin, tedy lék běžně používaný na ředění krve v situacích, kde to nebylo zcela indikované. Heparin je v medicíně důležitý nástroj, ale při nesprávném použití může vyvolat závažné krvácení. Podle pozdějších zjištění byly některé injekce aplikovány těsně před koncem služby tak, aby k následkům docházelo až později, když měl zdravotník alibi. Viníkem byl Petr Zelenka, zdravotní bratr, který měl životy zachraňovat, ne je brát.
Heparin může být smrtelně nebezpečný
Cítil se být něčím víc než ostatní
Soudní znalci stanovili, že Petr Zelenka netrpěl duševní chorobou, která by ho zbavovala odpovědnosti. „Podle toho, co vím, odborníci nepřišli na to, že by trpěl duševní chorobou,“ uvedl zdravotní rada kraje Vysočina Pavel Hájek. Spíš šlo o kombinaci osobnostních rysů, frustrace, potřeby uznání a zvláštního pocitu kontroly. Jeho vlastní výpovědi naznačovaly, že se cítil lépe než ostatní, že „na to má“ víc než lékaři, což je motiv, který se v kriminální psychologii objevuje opakovaně u pachatelů, kteří zneužijí pozici moci.
Podobné případy nejsou v medicíně výhradně českým fenoménem. Naopak. V zahraničí se s nimi setkali mnohem dřív a mnohem častěji, o to intenzivněji tam otevřeli debatu o zodpovědnosti, kontrole a psychickém zdraví zdravotníků.
Osobní pohnutky a vnitřní konflikty
V USA je jedním z nejznámějších případů zdravotního bratra Charlese Cullena, který během své kariéry v několika nemocnicích podával pacientům smrtící dávky léků, nejčastěji digoxinu či inzulinu. Zavraždil tak nejméně 29 lidí. Využíval znalosti nemocničního provozu i toho, jak se sledují medikace, takže jeho činy dlouho splývaly s běžnými komplikacemi těžce nemocných lidí.
Podle znalců a vyšetřovatelů nešlo o psychózu v klasickém slova smyslu, ale spíše o směs deprese, potřeby kontroly a pocitu, že rozhoduje o osudu druhých. Sám později naznačoval, že chtěl některé pacienty „zbavit utrpení“, ale okolnosti případů ukázaly, že šlo i o osobní pohnutky a vnitřní konflikty. Podobně jako u Zelenky se tak i tady ukázalo, že nebezpečná může být kombinace odborných znalostí, přístupu k lékům a narušené osobnostní struktury, nikoli nutně těžká duševní nemoc.
Další případy ze zahraničí
V Británii rezonoval případ zdravotní sestry Beverley Allittové z počátku 90. let. Ta na dětském oddělení způsobila vážné újmy řadě malých pacientů injekcemi inzulinu či jiných látek. Podle expertů ji nepoháněla snaha o úspěch v kariéře, ale touha vyvolat chaos a získat pozornost kolegů i nadřízení. Případ, který v odborné literatuře často slouží jako extrémní příklad tzv. Münchhausenova syndromu „by proxy“. Ačkoliv motivace nebyla u Allittové stejná jako u Zelenky, oba případy ukazují, jak hluboce může ovlivnit pacienty chybné nebo zlovolné použití běžných léčivých postupů.
Další případ z Austrálie se týkal zdravotní sestry, která úmyslně vyvolávala záchvaty u pacientů podáváním či manipulací léků, aby pak mohla „zachraňovat“ jejich životy. Psychologové později hodnotili její chování jako pokus o získání uznání a kontroly v prostředí, které sama vnímala jako chaotické.
Mají potřebu dominovat
Je zajímavé, že ve všech těchto případech, ať už v USA, Británii, Austrálii, nebo v Českém případě, nehrají prim duševní choroby diagnostikovatelné jako schizofrenie či psychóza. Spíš jde o narušení empatie, o potřebu dominovat, převahu ega nad etickým kodexem a o dysfunkční způsoby, jak si jedinec řeší vlastní nedostatky. To je důvod, proč se s podobnými případy setkáváme spíše v odborné psychologické literatuře než v tradičních klinických manuálech.
Heparin používaný ve farmacii je získáván z tkání poražených zvířat
Pro zdravotnické systémy po celém světě se tyto případy staly varováním. Nejde jen o kontrolu léčiv a auditní stopy, je to i o kultuře na pracovišti. Vědecké studie například ukazují, že otevřená komunikace mezi kolegy a modely „bez obviňování“ podporují tím, že upozornění na rizikové jednání je vnímáno jako prevence, ne jako útok na kolegu. V některých zemích proto vznikly specializované týmy pro bezpečí pacientů, které sledují neobvyklé trendy a pomáhají zdravotníkům řešit psychickou zátěž.
Dostal doživotí, jak je na tom systém?
Je ale důležité zdůraznit, že podobné případy jsou extrémní výjimkou. Většina zdravotníků dělá svoji práci poctivě a s empatií. Ale právě proto jsou takové kauzy bolestivé, protože vrhají stín na profese, které stojí na důvěře. A důvěra mezi pacientem a zdravotníkem je něco, co se buduje roky a co se může ztratit během několika okamžiků.
Soud Petra Zelenku odsoudil k doživotnímu trestu. Rozsudek zohlednil rozsah činů i jeho postoj během vyšetřování a líčení, kde často měnil výpovědi a nepůsobil lítostivě. U doživotních trestů se vždy vede debata, zda mají být především ochranou společnosti, nebo i šancí na nápravu. Ale v případech, kde je ohrožen život druhých, mělo by byýt bezpečí na prvním místě.
Dopady takových činů jsou samozřejmě širší než jen trest pachatele. Týkají se rodin obětí, personálu, který s pachatelem pracoval, i celé komunity. Ukázaly ale i něco jiného: systém dokáže reagovat. Podezření nevzniklo zvenčí, ale zevnitř, a to díky všímavosti kolegů., což je jeden z důležitých závěrů, které si z případu můžeme odnést. Tedy fakt, že prevence a bezpečí v medicíně nezačínají technologiemi, ale lidskou odpovědností a ochotou mluvit o nesrovnalostech.
