Článek
Dnes působí Šíleně smutná princezna jako jedna z nejbezstarostnějších českých pohádek. Helena Vondráčková zpívá na zámku, Václav Neckář utíká a celé království připomíná barevný hudební sen konce šedesátých let. Jenže za kulisami slavného filmu se odehrávala úplně jiná atmosféra. Během natáčení totiž zemřel představitel jedné z hlavních rolí Rudolf Deyl mladší. A na Barrandově se začalo šeptat, že film snad přináší smůlu.
Rakovina mu sežrala ramenní kloub
Deyl měl hrát krále Dobromysla, otce princezny Heleny. Část scén už byla hotová a štáb normálně pokračoval v práci. Jenže herec se začal rychle zhoršovat zdravotně. Nejprve si stěžoval na únavu, bolesti žeber a problémy s dýcháním. Lékaři mu nakonec objevili rakovinu, která postupovala neuvěřitelně rychle. Jeho manželka Dáša Deylová později vzpomínala, že po návratu z dovolené už skoro nemohl fungovat normálně. „Zjistili, že tam měl vodu. Byla až u srdce! Oni mu ji pak odsáli, ale našli tam i krev. A to avizovalo něco nedobrýho. Tak mu vzali i kostní dřeň a přišli na to, že to je rakovina.“
Situace se zhoršovala doslova ze dne na den. Rakovina mu napadla i rameno a herec už téměř nemohl používat ruku. „Když mu rakovina sežrala ramenní kloub, museli mu dát bandáž, aby se vůbec mohl opírat o ruku,“ říkala jeho manželka. Přesto se ještě snažil pracovat. Pak přišel konec. Rudolf Deyl zemřel 21. listopadu 1967 ve věku pouhých pětapadesáti let. Natáčení pohádky přitom zdaleka nebylo dokončené. A tehdy začal neuvěřitelný chaos.
Režisér se pořádně zapotil
Režisér Bořivoj Zeman najednou řešil problém, který mohl zničit celý film. Deyl už měl natočenou velkou část scén a rozpočet byl napjatý. Přerušení produkce znamenalo obrovské komplikace. Navíc se přidala pověrčivost. Část herců nechtěla v natáčení pokračovat, jiní se báli převzít roli po zesnulém kolegovi. Na Barrandově se začalo mluvit o „prokletém filmu“.
Největší problém byl se samotnou rolí krále. Osloveni byli Ladislav Pešek i Josef Beyvl, jenže oba nabídku odmítli. Nakonec režisér přemluvil Bohuše Záhorského. Ani ten z toho nebyl nadšený a role se dlouho obával. A pak přišlo něco, co by dnes znamenalo milionové ztráty, protože velká část scén se musela natočit úplně znovu.
Král Dobromysl se stal legendou
Zajímavé je, že ve filmu Rudolf Deyl přesto na okamžik zůstal. Existuje totiž jeden široký záběr z nádvoří, kde jsou všichni nápadníci princezny a kamera snímá dav z dálky. Tvůrci ten záběr nechali v původní podobě, protože rozdíl nebyl téměř poznat. Helena Vondráčková si přitom změny prý skoro nevšimla. „Já jsem se bohužel s panem Deylem, kterého jsem si velmi vážila, nesetkala. Nebyla jsem u obrazů, které natáčel,“ vysvětlovala později. Natáčela totiž až se Záhorským.
Právě Bohuš Záhorský se nakonec stal jednou z nejvýraznějších postav celé pohádky. Jeho zmatený, dobrosrdečný a trochu hysterický král Dobromysl dnes patří k nejcitovanějším postavám filmu. Helena Vondráčková na něj po letech vzpomínala s obrovskou láskou: „Bohoušek, to bylo sluníčko! Ten, když přišel, tak stále zářil úsměvem, strašně příjemný pán.“
Původně chtěl točit muzikál
Nutno říct, že zákulisí Šíleně smutné princezny bylo zvláštní i z dalších důvodů. Film vznikal v mimořádně napjaté době roku 1967 a 1968. Československo prožívalo politické uvolnění, do kin přicházely odvážnější filmy a mladá generace chtěla úplně jiný styl zábavy. Bořivoj Zeman proto nechtěl natočit klasickou pohádku ve stylu Pyšné princezny, chtěl moderní muzikál. Proto obsadil dvě největší mladé pěvecké hvězdy země, tedy Helenu Vondráčkovou a Václava Neckáře. Oba byli tehdy na začátku obrovské kariéry a film z nich definitivně udělal idoly mladé generace.
Natáčení ale nebylo jednoduché ani pro ně. Vondráčková tehdy ještě neměla velké herecké zkušenosti a sama později přiznávala, že před kamerou bývala nervózní. Neckář zase působil spontánně až chaoticky a režisér ho musel často brzdit, aby neimprovizoval úplně všechno. Zeman ale přesně tenhle typ energie chtěl. Díky tomu působí Šíleně smutná princezna mnohem živěji než jiné starší české pohádky. Dialogy jsou rychlejší, herci civilnější a celé království připomíná spíš bláznivou hudební komedii než klasickou pohádku.
Kritici nebyli úplně spokojeni
Tomu odpovídaly i kostýmy. Místo historické přesnosti dostaly přednost výrazné barvy, extravagantní čepice a styl připomínající skoro pop-artovou estetiku šedesátých let. Některým kritikům tehdy připadala pohádka až příliš moderní. Dnes je to právě jeden z důvodů, proč působí nezaměnitelně.
Velkým hitem se staly i písničky. „Kujme pikle“, „Miluju a maluju“ nebo „Slza z tváře padá“ zlidověly téměř okamžitě. Hudba Jana Hammera staršího dodala filmu úplně jinou energii než běžným pohádkám té doby.
A pak je tu další temná shoda okolností. Šíleně smutná princezna bývá spojována i s tragédií v rodině Stelly Zázvorkové, která hrála chůvu. Během období kolem premiéry filmu zemřela její dcera Jana Kopecká, která spáchala sebevraždu. Herečku to poznamenalo na celý život. I proto dnes někdo mluví o „smutné pohádce se smutným osudem“.
Zdroje: autorský článek s využitím
