Článek
Když se dnes mluví o „divokých devadesátkách“, často se tím myslí éra podnikatelských experimentů, rychlých peněz a děr v zákonech. Pro lidi jako Antonín Běla to ale nebyla jen doba příležitostí, byl to prostor, kde se dal budovat vliv, strach i reputace. A někdy také vlastní mýtus. Nevyrůstal přitom v luxusu ani mezi vlivnými známými. Pocházel z romské kotlářské rodiny a od mládí měl blízko k šedé zóně zákona.
Byl talent od přírody
Životní dráha Antonín Běla nebyla přímá, spíš připomínala sérii riskantních rozhodnutí, která ho postupně dostala mezi nejvlivnější postavy tehdejšího podsvětí. Měl pověst člověka, který dokáže jednat tvrdě, ale zároveň si umí budovat loajalitu. V prostředí, kde smlouvy často nahrazovalo podání ruky a hrozba násilí, to byla cenná kombinace.
Po roce 1989 se otevřely hranice i trhy a s nimi přišly nové typy „podnikání“. Obchod s auty, ochranné služby, pohyb hotovosti, později i zbraně. To všechno byly oblasti, kde se mísil legální byznys s tím nelegálním. Běla se v tomto světě pohyboval suverénně. Nebyl to jen pouliční hráč, dobře chápal, že skutečná moc je v kontaktech a informacích. Uměl jednat s podnikateli, policisty i lidmi z podsvětí různých národností. Právě to z něj udělalo jednu z výrazných postav raného českého organizovaného zločinu.
Ten, který si všiml Mrázka
Zajímavou kapitolou jeho života bylo propojení s Františkem Mrázkem, pozdější ikonou českého polosvěta. Podle řady svědectví patřil Běla mezi ty, kdo si Mrázka všimli v době, kdy ještě nebyl velké jméno. V prostředí devadesátých let nebylo nic neobvyklého, že se z mentorů stávali rivalové. Jak rostly peníze i ambice, rostlo i napětí. Spory o úvěry, ručení firmami s pochybnou hodnotou a zákulisní dohody postupně měnily vztahy mezi dřívějšími partnery. V tomhle světě totiž přátelství často končilo tam, kde začínaly velké částky.
František Mrázek měl podle všeho prsty v likvidaci Běly
Podle jeho svědectví Běla vždycky mluvil velmi klidným, důrazným a hodně hlubokým hlasem. „Je to dávno, ale pamatuju si ještě dneska, když se řešil problém s nějakým drbanem. Tehdy třeba někdo někomu dlužil peníze. On seděl v té své typické póze, kdy měl skloněnou hlavu, koukal jakoby zezdola nahoru a jen tak procedil mezi zuby, že až ho najdou, jakože toho zloděje, tak mu vyřízne ohryzek z krku. Na tuhle větu si pamatuju dodneška, tahle metoda strašení totiž fakt fungovala, v tom byl dost inovativní,“ vzpomínal Martin Baláž, bývalý šéf týmu Tempus, který na Bělu mnohokrát narazil během vyšetřování.
Drogy nesnášel, jeho syn se předávkoval
Přesto by bylo zjednodušující vidět Bělu jen jako chladného bosse. V soukromí byl rodinný typ a na svých dětech mu záleželo. O to tvrdší byla rána, když jeho mladší syn Marcel propadl drogám. Paradoxem je, že právě drogy byly něčím, co Běla ve svém okolí nesnášel. Své lidi před nimi varoval a bral je jako slabost. U vlastního syna ale narazil na hranici své moci. Snažil se mít situaci pod kontrolou, dokonce mu přidělil člověka, který na něj měl dohlížet. Nakonec to ale nestačilo. Marcel zemřel po předávkování a podle lidí z Bělova okolí ho tohle zasáhlo víc než jakýkoli obchodní neúspěch.
Po synově smrti se prý změnil. „Přežít svý dítě je to nejstrašnější, co může mámu potkat. A v našem úvalském domě po smrti Macka už nic nebylo jako dřív. Při životě, jaký vedeme, se občas do mých pocitů začíná vkrádat úzkost. Můj muž to necítí a nevnímá, ale já se občas bojím. O svého teď už jediného syna. O svého muže a někdy se bojím… svého muže… Bojím se… o nás,“ zapsala si jeho manželka Marie Bělová.
Běla byl najednou tvrdší, podrážděnější a méně ochotný ustupovat. Do toho sílil vliv ruskojazyčných skupin na českém území. Z domácího hřiště se stával mezinárodní prostor, kde už neplatila jen lokální pravidla. Objevily se konflikty s arménskými skupinami, mluvilo se o útoku na jeho dům a o rostoucím napětí. Pro muže zvyklého mít navrch to muselo být frustrující období.
Proti samopalům neměl šanci
Jeho konec přišel v roce 1996 v Úvalech u Prahy. Scénář připomínal mafiánské filmy. Do domu vnikli ozbrojení muži v kuklách, část rodiny drželi stranou a čekali na jeho příjezd. Když dorazil, spustili palbu ze samopalů. Desítky ran, žádná šance na únik. Zemřel na místě. Vražda působila jako jasná zpráva pro ostatní ve smyslu, že staré pořádky končí a pravidla se mění.
Zajímavý detail, který vyplul na povrch až po letech, se týkal zbraní použitých při atentátu. Podle pozdějších výpovědí šlo o typy, které kolovaly v úzkém okruhu lidí z podsvětí. Některé stopy nepřímo ukazovaly na okruh kolem Mrázka. Pravdu však řekl až po letech Bělův syn Jaroslav. Stejné zbraně, které byly použity na vraždu Antonína Běly, totiž Mrázek použil k umlčení jednoho ze svých informátorů. „Ruda byl zastřelený ze stejných zbraní, jako byl zastřelený můj otec. Byl to Agram 2000, ty zbraně jsem tu prodával jenom já, všechny jsem koupil já, asi dvacet kusů,“ uvedl. První český mafián tak byl paradoxně zastřelený zbraněmi, který prodal jeho vlastní syn.
Zdroje: plus.rozhlas.cz, prahain.cz, lidovky.cz, idnes.cz, g.cz, en.wikipedia.org, ctidoma.cz
