Článek
Když se dnes mluví o fenoménu Divadla Járy Cimrmana, často se zmiňuje jeho výjimečnost, chytrý humor a schopnost přežít desetiletí bez ztráty relevance. Méně se ale připomíná, že za tímhle úspěchem stojí velmi obyčejný lidský příběh. Příběh dvou silných osobností, které si rozuměly, ale zároveň nebyly stejné a právě to se v jednu chvíli ukázalo jako problém.
Spojení Zdeňka Svěráka (80) a Ladislava Smoljaka (†78) vzniklo v 60. letech minulého století, kdy česká kulturní scéna hledala nové cesty a odvahu experimentovat. Jejich humor byl jiný než tehdejší mainstream, nenápadný, inteligentní a založený na mystifikaci. Postava Jára Cimrman, fiktivního génia, se postupně stala legendou, která přesáhla divadlo i generace. Oba autoři dokázali vytvořit svět, který působil absurdně i důvěrně zároveň, a právě to publikum přitahovalo.
Ladislav Smoljak žil spíš ve stínu Zdeňka Svěráka
Společná chalupa? Bláhový nápad
Vedle práce si byli blízcí i v soukromí. Jejich rodiny se navštěvovaly, sdílely víkendy i běžné starosti. V takové atmosféře pak vznikl nápad pořídit si společnou chalupu. „Měl jsem takový pocit, že jsme do sebe byli od začátku zamilovaní, samozřejmě umělecky, my jsme chtěli bejt furt spolu, pro nás tenkrát nepřipadalo v úvahu, že bychom si každý koupili svoji chalupu, ale museli jsme mít chalupu společnou,“ vzpomínal Smoljak v dokumentu Tatínek.
Měla to být kombinace pracovního útočiště a místa, kde si odpočinou od města. Jenže podobné plány často narážejí na realitu rychleji, než by člověk čekal. Chalupa, kterou koupili, nebyla idylické místo připravené k okamžitému užívání. Spíš naopak. Vyžadovala hodně práce, času i energie. A tady se začaly projevovat rozdíly mezi oběma muži.
Svěrák později vzpomínal, že místo psaní řešili opravy a nekonečné drobnosti, které s rekonstrukcí souvisejí. „Mít společnou chalupu, se ukázalo jako bláhový, protože na tý chalupě je tolik práce, zvlášť když se koupí taková ruina, tak na to psaní není čas a Láďa je takový budovatel a stavitel, přistavoval verandu a půdní byt, tak jsme na to psaní hledali chvilky, ale nenacházeli,“ vysvětloval Svěrák. Zatímco jeden chtěl tvořit u stolu, druhý měl chuť tvořit rukama.
Místo klidu živé místo plné hluku
Situaci navíc postupně komplikoval běžný rodinný život. Na chalupu začaly jezdit manželky, děti, přátelé. Místo klidného pracovního prostředí vznikl živý společenský prostor, kde bylo těžké najít soustředění. To, co mělo být inspirativní, se začalo měnit v lehce chaotické místo, kde každý hledal něco jiného. A právě v tom byl zakopaný problém, protože chyběla společná představa, jak má takové místo fungovat.
Zdeněk Svěrák se synem Janem Svěrákem a manželkou Boženou Svěrákovou
Jejich vztah se kvůli chalupě opravdu zhoršil. Každý z nich ale viděl příčinu trochu jinde, což jen potvrzuje, jak složité podobné situace bývají. Rozdílné povahy, očekávání i životní tempo se prostě střetly na jednom místě. „Občas jsme se hodně vzdalovali, ale pak nastal čas, kdy bylo potřeba napsat nový kus. Ta společná práce, smích a riziko, že píšeme propadák, nás sblížilo tak, že jsme se tomu sami divili,“ usmíval se Svěrák.
Přátelé, dokud nešlo o majetek
Nakonec ale přišlo řešení, které působí až překvapivě jednoduše. Smoljak potřeboval peníze na stavbu vlastního domu, a tak se domluvili, že svůj podíl na chalupě prodá Svěrákovi. Tím se napětí přirozeně uvolnilo. Jenže později se ukázalo, že ani to asi nebylo bez problémů. „Smoljak chtěl Svěrákovi prodat svou polovinu za férovou cenu posvěcenou znalcem. Svěrák však chtěl kupovat značně pod cenou a udělal proto doslova vše, aby tu polovinu levně získal. Ano, ti dva byli velcí přátelé, dokud spolu nemuseli vyjednávat o majetku,“ tvrdil Filip Smoljak, syn legendárního herce.
Podle Filipa Smoljaka to ale nebyla jediná třenice, která přišla. „Jak si byli ti dva blízcí v tvorbě a smyslu pro humor, tak byli od sebe na míle vzdálení v občanských postojích a etice. Pro řadu lidí je Svěrák symbolem skrblictví a megalomanství, což se bohužel projevilo i v jeho filmové tvorbě po odluce se Smoljakem,“ uvedl Filip Smoljak.
Zdeněk Svěrák ve filmu Kolja
Parťáka vyměnil za syna
Zdeněk Svěrák si ale útoky na svou osobu nenechal líbit, Smojlakova syna označil za mstivého minoritního dědice, který se pouze snaží ovládnout celé divadlo a touží po penězích. Ať to bylo jakkoli, jedno je jisté. Svěrák se Smoljakem se postupně odcizili. První jmenovaný parťáka vyměnil, pokud jde o filmovou tvorbu, za syna Jana. A i díky tomu vznikl více komerční styl, který pomohl na světlo snímku, jako třeba Kolja. Ten získal v roce 1996 prestižního Oscara.
Zajímavé však je, jak se některé momenty ze života Svěráka a Smoljaka otiskly i do tvorby. Třeba ve filmu Nejistá sezóna zazní věta „Na pohřby bychom si měli chodit“, kterou Svěrák pronesl v reálné situaci, kdy ho zamrzelo Smoljakovo rozhodnutí nepřijet na pohřeb společného známého. Je to typický příklad jejich humoru. A tak se na ně dnes vzpomíná.
Zdroje: Autorský článek s využitím
