Článek
Život umí být krutý i k těm, které známe z obrazovky jako sebevědomé a usměvavé. Herec Ivan Vyskočil (79) patří k lidem, které osud zkouší opakovaně. Nejtěžší rána přišla v roce 2022, kdy mu zemřel syn Jakub. Od té doby je znát, že tohle je ztráta, se kterou se nedá „pracovat“ jako s běžným smutkem, spíš se s ní člověk učí nějak existovat. Každý den trochu jinak.
Těšil se na jaro, sebevraždě nevěřím
Jakubovi bylo 46 let. Měl rodinu, podnikal v dopravě a patřil k lidem, kteří byli dlouhodobě pracovně vytížení. Okolí ho popisovalo jako schopného manažera, ale také jako člověka, který na sebe bral velkou zodpovědnost. Podnikání v autobusové dopravě je tvrdý obor. Vysoké provozní náklady, tlak na spolehlivost, neustálé smlouvy, soutěže, kontroly. To všechno se může podepsat na psychice víc, než je navenek vidět. Úspěch v takovém prostředí často znamená i chronický stres.
Oficiální závěry vyšetřování mluví o sebevraždě. Pro otce je to ale vysvětlení, které nikdy nepřijal. „Jeho smrt nebyla sebevražda a na tom trvám,“ uvedl Ivan Vyskočil. A doplnil, proč si to myslí: „Kdyby to udělal v listopadu, možná bych pochyboval. On se ale těšil na jaro, plánoval s kamarádem výlety a svatbu. To nedává smysl.“ Někdo by si mohl říct, že to táta prostě tak bere, protože si nechce připustit, že by si syn mohl dobrovolně vzít život. Na druhou stranu Vyskočil vždy uvažoval spíš realisticky.
Vyskočil pochybuje, má snad pravdu?
Když herec opakovaně říká, že mu některé okolnosti nedávají smysl, nemůže na tom něco být? Nejde jen o technické detaily kolem úmrtí, ale i o jeho osobní pocit. Tvrdí, že u syna neviděl signály beznaděje nebo rezignace. „Vypadá to, jako když to bylo celé na zakázku. On psal na policii, že se cítí ohrožený a že ho někdo vydírá,“ přidal další detaily. Jasně, policie pracuje s důkazy, rodina s emocemi a osobní zkušeností. A tyhle světy se ne vždy protnou.
Jenže Vyskočil přidává další poznatky, které policie logicky do světa nepouští. „Já bych se do srdce nestřílel. A místo, kde ho našli, je jako stvořené pro vraždu,“ uvažoval. Zkrátka těch nejasností jakoby bylo najednou nějak moc. Tím spíš, když se do veřejného prostoru se dostaly i spekulace o možných finančních či obchodních problémech nebo o tlaku ze strany okolí.
Policie také zvažovala možnost, že Jakubův dopis na rozloučenou mohl vzniknout pod tlakem, nabízely se také souvislosti, které přesahují „obyčejné vysvětlení sebevraždy“. V souvislosti s firmou Vyskočila mladšího se říkalo, že BusLine čelila aférám a některé události kolem společnosti budily pozornost veřejnosti. Zkrátka celá řada indicií k tomu, aby si Ivan Vyskočil mohl myslet leccos.
Těžko rozlišovat, co je pravda a co fámy
Na druhou stranu v byznysu, kde se točí velké peníze a zakázky, to není nic neobvyklého. Nic z toho se nikdy jednoznačně nepotvrdilo. V podobných případech se navíc rychle šíří polopravdy. Někdo něco slyšel, jiný si něco domyslel a vznikají nejrůznější fámy. Realita bývá složitější a často zůstane neveřejná.
Nesporné je, že Jakub po sobě zanechal manželku a dceru. A také otce, který o něm mluví s hrdostí i bolestí zároveň. „Byli jsme naladění na stejnou notu. O to víc mě to bude hodně dlouho trápit. Chodí to po vlnách. Chvílemi brečím jako stará želva,“ říkal Ivan Vyskočil. Herec sám působí jako typ chlapa, který si prošel ledasčím. Má za sebou bohatý profesní i osobní život, několik vztahů, mediální pozornost i období, kdy se o něm mluvilo víc, než by mu bylo milé. Možná i proto dnes mluví přímo. Smrt syna pro něj není mediální téma, ale osobní jizva.
Z jeho slov je znát i určitá nedůvěra k jednoduchým vysvětlením. Rodičovská intuice mu našeptává něco jiného. Ať už je pravda jakákoli, tahle pochybnost je součástí jeho truchlení. Někteří lidé potřebují uzavřený příběh, jiní se smíří s tím, že některé věci zůstanou otevřené.
Zdroje: cnn.iprima.cz, idnes.cz, blesk.cz, extra.cz, kafe.cz, zena.aktualne.cz
