Článek
Legendární Věra Tichánková (†93) a Jan Skopeček (†94) nepózovali fotografům jen proto, aby se objevili na stránkách časopisů, neposkytovali patetická vyznání a o soukromí mluvili spíš zdrženlivě. Přesto z nich bylo na první pohled cítit, že tvoří pevnou dvojici. Jejich vztah byl tichý, klidný a postavený na hlubokém respektu, humoru a schopnosti být spolu i ve chvílích, kdy se nemluvilo vůbec.
Oba si do života nesli těžké válečné zkušenosti. Právě to je možná spojilo víc než cokoli jiného. Prošli koncentračními tábory, poznali strach i bezmoc a po válce už nechtěli ztrácet čas malichernostmi. Toužili po obyčejném štěstí, po práci, smíchu a lidské blízkosti. A tu nakonec našli jeden v druhém.
První rande bylo hned osudové
Seznámili se po válce v jihlavském divadle. Věra byla cílevědomá, inteligentní a přísná především sama na sebe. Jan působil bezstarostněji, měl jiskru, humor a šarm. Zpočátku jí připadal lehkovážný, možná až příliš sebejistý. Zlom nastal během jednoho představení, kdy se mu na jevišti přihodila drobná nehoda, kterou s nadhledem obrátil v komickou situaci. Právě tehdy si Věra uvědomila, že za jeho lehkostí je ukrytá lidskost a schopnost rozdávat radost.
Jan Skopeček měl obrovský nadhled
Jejich první rande mělo být romantické, ale osud jim připravil jiný scénář. Měli jít do cirkusu, ale zahnal je prudký déšť, a tak běželi městem schovaní pod jedním deštníkem. Byla to maličkost, ale oba na ten okamžik později vzpomínali jako na symbol jejich vztahu. Život sice ne vždy nabízel ideální podmínky, ale oni v něm dokázali jít společně dál.
Svatbu měli skromnou a civilní. Žádná okázalost, žádná velká gesta. Jen klidné „ano“ a víra, že spolu zvládnou všechno. Krátce nato musel Jan nastoupit na vojnu a Věra se obávala, zda jejich vztah odloučení přežije. Přežil. A nejen to. Posílil se. Když se znovu setkali, bylo jasné, že patří k sobě.
Ona byla generál, on poslušný voják
Společně pak nastoupili do Divadla S. K. Neumanna, dnešní Palmovky, kde strávili podstatnou část svého profesního života. Nikdy nebyli typickými hvězdami prvního plánu, ale publikum je milovalo. Uměli totiž obyčejné postavy naplnit lidskostí, humorem a opravdovostí. Stejně tak působili i ve filmech a seriálech, kde zanechali nesmazatelnou stopu.
Jejich domácnost byla klidná, bez dramat. Rádi spolu sedávali u kávy, kterou Jan s oblibou připravoval, a povídali si o práci, o světě, nebo jen mlčky sdíleli ticho. Věra byla energická a rázná, Jan klidnější a smířlivější. S humorem říkával, že ona byla generál a on poslušný voják. Ve skutečnosti si ale byli rovnocennými partnery, kteří si navzájem dávali prostor být sami sebou.
Jan Skopeček na posledním rozloučení s Věrou Tichánkovou
Narodila se jim dcera Marie a rodinný život byl pro oba stejně důležitý jako herectví. Když se Marie později odstěhovala do zahraničí, nesli to těžce, ale respektovali její volbu. O to víc přilnuli k vnučce Natálii, která pro ně byla obrovskou radostí. Její předčasná smrt byla pro oba nesmírně bolestná. Přesto ji zvládli právě díky tomu, že byli spolu.
Poslední společné Vánoce jako nesplněný sen
Ve stáří jejich vztah ještě víc zesílil. Když Věru začaly trápit zdravotní potíže, Jan se o ni staral s obdivuhodnou oddaností. Když už to nešlo doma, navštěvoval ji v zařízení, kde trávila poslední měsíce života. Jejich poslední společné Vánoce zůstanou nenaplněným přáním, ale i tak mezi nimi zůstalo všechno podstatné vyřčeno dávno předtím.
Když Věra v lednu 2014 odešla, Jan otevřeně říkal, že bez ní už svět nebude stejný. Přesto ještě několik let žil, pracoval a nesl její památku s tichou důstojností. Když ji v roce 2020 následoval, uzavřel se příběh jedné z nejkrásnějších partnerských kapitol českého herectví.
Zdroje:
