Článek
Když se dnes řekne Vlasta Burian (†70), většině lidí se vybaví rozesmátý muž s nezaměnitelným hlasem, mistr improvizace a král českých komiků. Jeho filmy jako C. a k. polní maršálek, To neznáte Hadimršku nebo U pokladny stál dodnes patří ke zlatému fondu české kinematografie. Jenže za veselou maskou se skrýval člověk, který miloval peníze, luxus a obdiv téměř stejně jako potlesk publika.
Peníze vydělané vlastními ústy
Burian nebyl jen herec. Byl to fenomén. Ve třicátých letech představoval něco, co tehdejší Československo téměř neznalo, skutečnou celebritu evropského formátu. A také jednoho z nejbohatších umělců své doby. Zatímco většina herců první republiky žila poměrně skromně, Burian inkasoval honoráře, které byly na tehdejší poměry neuvěřitelné. Za filmy dostával astronomické částky, klidně i 100 tisíc za jediný snímek. V roce 1933 inkasoval za film Pobočník jeho Výsosti dokonce 270 tisíc korun. To byly neskutečné peníze.
Jeho divadlo bylo továrnou na peníze. On sám dobře věděl, že lidé chodí hlavně na něj. „Nemohl jsem udělat nic rozumnějšího než peníze vydělané svými vlastními ústy strkat též do své vlastní kapsy,“ říkal a založil vlastní scénu – Divadlo Vlasty Buriana. Nebyl tak už jen herec, byl podnikatel, principál a značka. Jeho divadlo patřilo k nejmodernějším v Praze. Luxusní foyer obložené mramorem, velký sál, technické novinky, vyprodaná představení. Když se objevil na scéně, publikum šílelo. Burian uměl během několika minut rozesmát celý sál a jeho improvizace byly legendární.
Vlasta Burian a Růžena Šlemrová ve filmu Anton Špelec ostrostřelec
Vila, bazén, tenisové kurty a auta
Jenže s obrovskými penězi přišla i obrovská změna životního stylu. Burian žil tak, jak si většina lidí dokázala představit jen v amerických filmech. Ve své luxusní vile na Hanspaulce měl tenisové kurty, bazén, rozlehlou zahradu a personál. Zaměstnával vlastního kuchaře a potrpěl si na kvalitní jídlo i pohodlí.
Miloval auta. Ne obyčejná auta, ale rychlá, drahá a reprezentativní. Automobily byly pro něj symbolem úspěchu. Rád se předváděl a dobře věděl, že na lidi jeho okázalost působí. A působila i na kolegy. Ne každý totiž snášel, že jeden herec vydělává násobně víc než ostatní. Burian ale neodolal svodům pýchy a netajil se tím, že si svůj úspěch užívá. V době, kdy mnoho herců žilo od výplaty k výplatě, on pořádal večírky, sportoval, jezdil drahými vozy a obklopoval se luxusem. Řada lidí ho obdivovala, jiní ho začali nenávidět.
Burian byl každopádně mimořádně talentovaný. V tom se shodli téměř všichni. Jenže zároveň měl povahu, která uměla okolí pořádně dráždit. Byl soutěživý, dominantní a často potřeboval být středem pozornosti za každou cenu. Mnozí kolegové vzpomínali, že během natáčení improvizoval tak nečekaně, až tím ostatní herce dostával do nepříjemných situací. Zatímco on exceloval, kolega vedle něj občas působil bezradně. I to bylo součástí jeho kouzla. Diváci milovali, když Burian scénu „rozbil“ nečekaným vtipem nebo spontánní reakcí. Jenže ne každý herec chtěl být vedle něj komparsistou.
Po válce to bylo úplně jinak
Burian nebyl jen komik. Byl také vášnivý sportovec. Hrál tenis, fandil fotbalu a podporoval Spartu. Sport byl součástí jeho image úspěšného muže. Dokonce se tradovalo, že kvůli Spartě dokázal upravovat program představení. Když hrála důležitý zápas, všechno ostatní šlo stranou. Jeho sebevědomí ale často přecházelo do arogance. Burian si zvykl, že se kolem něj všechno točí. Byl největší hvězda republiky a podle toho se také choval.
Jenže historie umí být krutá k těm, kteří si myslí, že jejich sláva nikdy neskončí. Někteří kolegové mu jeho dominantní chování nikdy neodpustili. A nezapomněli na něj ani po válce. Po nacistické okupaci Československa přišlo období, které změnilo osudy mnoha umělců. Herci stáli před těžkou otázkou – hrát dál, nebo zmizet ze scény? Burian hrál.
Vlasta Burian je pohřbeny na Vyšehradě v Praze
Natáčel filmy, vystupoval a snažil se udržet své divadlo. Později právě tohle mnozí označovali za důkaz kolaborace. Situace ale nebyla černobílá. Někteří historici připomínají, že Burian pomáhal českým lidem, podporoval známé v nouzi a několikrát se dostal do konfliktu s okupanty. Jenže po válce už málokoho zajímaly nuance. Ve společnosti panovala obrovská touha po vinících a slavný, bohatý a sebevědomý Burian byl ideálním terčem.
Přišel o všechno, pryč byl majetek i přátelé
Po osvobození přišel šok. Muž, kterého ještě nedávno milovaly davy, byl najednou vláčen tiskem a obviňován z kolaborace s nacisty. Proti Burianovi vypovídali i lidé z uměleckého prostředí. A právě tehdy se ukázalo, kolik nepřátel si během života vytvořil. Závist, staré křivdy i osobní nenávist vypluly na povrch. Někteří kolegové mu prý „vrátili“ léta ponížení a pocitů méněcennosti. To, co by možná u jiného člověka prošlo bez větší pozornosti, bylo u Buriana okamžitě bráno jako důkaz morálního selhání.
Veřejnost se rozdělila. Jedni ho bránili, druzí žádali exemplární trest. A trest opravdu přišel. Burian byl zatčen, vyslýchán a veřejně zostuzen. Jeho majetek zmizel, divadlo mu bylo odebráno a kariéra prakticky skončila. Muž, který ještě před pár lety žil jako aristokrat filmového světa, se najednou ocitl téměř bez prostředků.
Přitom kolaborace s nacisty u něj nikdy nebyla prokázána. Přesto dostal zákaz vystupování a stal se symbolem „potrestané celebrity“, hrála v tom roli i lidská závist. Protože Burian nebyl jen slavný, on byl příliš slavný, příliš bohatý a příliš viditelný. Takové lidi společnost často miluje jen do chvíle, než přijde možnost je svrhnout.
Vlasta Burian - podpis na náhrobku
Z luxusu do chudoby
Poválečný život Vlasty Buriana byl smutným opakem jeho prvorepublikové slávy. Musel pracovat v dělnických profesích, přišel o velkou část majetku a dlouho nesměl veřejně vystupovat. Psychicky ho to ničilo. Člověk, který byl zvyklý na ovace, luxus a obdiv, najednou žil v ponížení., navíc cítil obrovskou křivdu. Byl přesvědčen, že se stal obětí závisti a poválečné hysterie. Když se později mohl částečně vrátit před publikum, už to nikdy nebyl ten stejný Burian. Diváci ho sice stále milovali, ale zdraví bylo podlomené a energie ubývala. Jeho humor získal hořký podtón.
Vlasta Burian zemřel v roce 1962. Bylo mu sedmdesát let. Pro mnoho lidí zůstal legendou a symbolem prvorepublikového humoru. Jiní v něm viděli člověka, kterého zničila vlastní ješitnost a touha po obdivu. Pravda byla nejspíš někde mezi. Burian byl génius komiky, ale také člověk s obrovským egem. Miloval luxus, rád se chlubil a často dával okolí najevo, že je úspěšnější než ostatní. V prostředí, kde závist bývá silnější než obdiv, si tím vytvořil mnoho nepřátel. A když přišla historická bouře po druhé světové válce, nebyl už nikdo, kdo by ho dokázal opravdu ochránit.
Zdroje: autorský článek s využitím
