Článek
Nemoc covid-19 nezmizela, je stále s námi. Nejde o to panikařit, spíš právě naopak. S nemocí jsme se naučili žít, což je naprosto v pořádku. Což ale neznamená, že se na covid a další nemoce nevztahuje platná legislativa. Virus jako takový — a obecně riziko šíření nakažlivých onemocnění — stále neznamená, že se můžeme zbavit odpovědnosti za to, jak se chováme vůči ostatním. Pokud totiž nemoc ohrozí další osoby, zákon může zasáhnout. Možná tvrději, než se spousta lidí uvědomuje.
Nejde jen o úmysl, ale i o nedbalost
V České republice je trestní odpovědnost za šíření nakažlivých nemocí upravena v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Zejména se jedná o dvouúrovňovou úpravu:
Obě tyto skutkové podstaty chrání život a zdraví lidí před tím, aby někdo vědomě nebo nevědomě zvýšil riziko šíření infekce v populaci. Přitom nejde o formální přestupek. Pokud je prokázáno, že bylo skutečně způsobeno bezprostřední nebezpečí nakažení u lidí, může to mít vážné důsledky.
Samotné ustanovení zákona však jen obecně stanoví, že se jedná o nemoc „u lidí“. Co konkrétně se považuje za nakažlivou lidskou nemoc, je vymezeno v nařízení vlády č. 453/2009 Sb., které do přílohy č. 1 zahrnuje seznam chorob spadajících pod tuto definici. Do této přílohy bylo v souvislosti s pandemií covid-19 formálně zařazeno i onemocnění COVID-19 jako nakažlivá nemoc.
Chránit se rouškou by i dnes mělo být běžné, pokud člověk potřebuje mezi lidi a ví, že je nemocný
Důležité je zdůraznit, že právní úprava neřeší jen úmyslné šíření infekce mezi lidmi, ale zachycuje i jednání z nedbalosti. Třeba když někdo poruší nařízenou izolaci nebo nebere včasná hygienická opatření vážně. Takové jednání může být postihnuto i bez úmyslu ublížit, právě proto, že hrozí nebo vznikne bezprostřední riziko rozšíření nákazy.
Co zákon konkrétně říká?
Podle § 152 trestního zákoníku:
„Kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán…“ — a to až na tři roky vězení, v určitých kvalifikovaných případech i déle.
U jednání méně závažného, kde není prokázán úmysl, ale existuje nedbalost, se uplatní § 153 trestního zákoníku s trestem až do jednoho roku vězení. Obě normy jsou tedy de facto postaveny na principu, že právní systém chrání zdraví veřejnosti členěním podle zavinění, tedy úmyslné nebo z nedbalosti.
Legislativa a veřejné zdraví
K těmto trestním ustanovením se vážou i další zákony, které přestože přímo nestanovují trestní sankce, formují rámec pro ochranu veřejného zdraví. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, například definuje obecné povinnosti osob a státních orgánů při prevenci šíření infekcí a obsahuje pravidla pro izolaci či karanténu.
Tato norma zahrnuje i povinnosti osob žijících s určitými infekcemi (například povinnost informovat o diagnóze tam, kde je to nezbytné), a to právě proto, aby se předcházelo dalšímu šíření nemoci.
Praktické příklady: Covid a HIV
Příklady z praxe ukazují, jak tato právní pravidla fungovala v reálném životě. Během pandemie covid-19 se stalo, že lidé s pozitivním testem ignorovali nařízenou izolaci nebo zatajili svou infekci při vstupu do zdravotnického zařízení. Takové případy policie a soudy posuzovaly jako potenciální trestné projevy úmyslu nebo nedbalosti šíření nemoci.
Na policii se také řešily případy, kdy u jednotlivců, kteří měli být vědomě nakaženi, bylo zahájeno trestní stíhání. Například pražští kriminalisté hledali osoby, které mohl jistý muž nakazit virem HIV, a to právě v kontextu šíření nakažlivé nemoci.
Debata kolem HIV je však komplikovaná i z odborného hlediska, protože u lidí s nedetekovatelnou virovou náloží HIV je riziko přenosu prakticky nulové, přesto aktuální právní úprava stále klasifikuje šíření takové infekce jako trestný čin, pokud je prokázán přenos nemoci na jiné osoby.
Co z toho plyne pro každého z nás?
Může se zdát, že legislativa je složitá a že takřka nic z ní se běžného člověka netýká. Realita je ale jiná. Zákon nad právními následky nezavírá oči, a to jak v případě záměrného ohrožení zdraví druhých, tak i nedbalostního šíření nákazy. I když už neexistují masová karanténní opatření jako v počátcích pandemie, stále platí, že:
- když jste infekční, je vaší povinností chovat se tak, aby se riziko dalšího přenosu minimalizovalo;
- pokud je vám nařízena izolace nebo zdravotní opatření, jejich porušení může mít právní následky;
- a pokud někdo vědomě šíří infekci mezi lidi, může se dostat do střetu s trestním právem.
