Článek
Jsou spolu už více než sedmdesát let a jejich vztah patří k těm vzácným, které by leckdo mohl dávat za příklad. Manželství Zdeňka Svěráka (89) a jeho sympatické manželky Boženy Svěrákové (90) možná nepůsobí jako dokonalá pohádka. Je z něj ale cítit respekt a vzájemná důvěra. Sám Zdeněk Svěrák o své ženě často mluví jako o největší hrdince svého života. Není to jen fráze. Odráží to vše, co s spolu prožili. Svěrák bývá vnímán jako jemný pozorovatel lidských povah, autor laskavého humoru a muž, který rozumí obyčejným radostem i drobným tragikomickým situacím. Kdo se podívá blíž, zjistí, že velká část jeho tvorby vychází právě ze zkušeností s dlouhodobým partnerským soužitím.
Osudové setkání díky škole
Zdeněk Svěrák původně vůbec nemířil k filmu a divadlu. Vyrůstal v prostředí, kde se kladl důraz na vzdělání a seriózní profesi. Přestože měl jeho otec technické ambice, mladého Zdeňka víc přitahovala literatura a vyprávění příběhů. Jeho velkým vzorem byl Alois Jirásek, a právě touha být blízko světu knih a příběhů ho přivedla na pedagogickou fakultu.
A tam potkal Boženu Němečkovou, svou budoucí manželku. Seznámili se hned na začátku studia v roce 1954. Byli mladí, oba trochu idealističtí a spojovalo je nadšení pro práci s dětmi i podobné hodnoty. Nešlo o bouřlivou romanci, ale spíš o klidné a přirozené souznění. Když si po studiích vybírali první působiště, měli jasno: nezáleží kde, hlavně spolu.
Zdeněk Svěrák se synem Janem Svěrákem a manželkou Boženou Svěrákovou
První společné roky strávili na Žatecku, kde učili. Svěrák si mezi studenty získal oblibu svým neformálním přístupem, oslovoval je „příteli“, což bylo v tehdejší době nezvyklé a sympatické. Přesto cítil, že školství pro něj nebude konečnou stanicí. Lákalo ho psaní, rozhlas a práce s jazykem.
Hrdinka, která ho pustila dál
Zlom přišel ve chvíli, kdy dostal nabídku pracovat v Československém rozhlase v Praze. Znamenalo to jediné: odchod od rodiny během týdne, dojíždění a život na dálku. Pro mnoho vztahů by to byla zátěž, kterou by neunesly. Paní Božena však reagovala překvapivě klidně: „Jdi, vrátit se můžeš vždycky.“
Tuhle větu Svěrák opakuje celý život. Právě v ní vidí důkaz její velikosti. Nepřemýšlela o sobě, ale o tom, co je pro něj důležité. „A já jsem jí dodneška vděčný,“ má jasno Svěrák. Díky jejímu postoji mohl rozvinout svou kariéru, vzniklo Divadlo Járy Cimrmana, rozhlasové pořady, scénáře i filmy, které dnes patří ke kulturnímu dědictví.
Bez její tolerance by možná nikdy nevznikla postava Járy Cimrmana tak, jak ji známe. Nadsázka, humor, ale i jemná ironie a lidskost. To všechno potřebovalo klidné zázemí doma.
Dlouhé manželství není bez krizí
Zdeněk Svěrák nikdy netvrdil, že jejich vztah byl bezchybný. Na prahu padesátky prožil citové zakolísání s Ivonou Krajčovičovou, které bylo veřejně známé. „Bylo štěstí, že se podařilo najít krásnou slovenskou herečku, která prostě byla výrazný typ. Na muže v mém věku mohla skutečně klidně působit jako jed. Po padesátce to může potkat každého chlapa,“ vzpomínal Svěrák.
S odstupem to sám shrnul jednoduše: stalo se mu to, co se stává mnoha mužům v určitém věku. Důležité ale je, jak s tím člověk naloží. U něj zvítězil vztah, který měl hlubší kořeny než momentální okouzlení. A nutno říct, že paní Božena k jeho úletu opět přistoupila s grácií. Bez okázalých gest a výčitek. Dá se říct, že to byla opět ona, kdo jejich vztah udržela nad vodou.
Vztah jako inspirace pro tvorbu
Film Vratné lahve je v tomto směru možná nejotevřenější výpovědí o dlouhodobém manželství. Syn Zdeňka Svěráka, režisér Jan Svěrák chtěl, aby se příběh netýkal jen stáří, ale hlavně toho, jaké to je žít celý život s jedním člověkem. Scénář proto vycházel z reálných rozhovorů Zdeňka s Boženou. Bez idealizace. Jen obyčejné otázky typu: „Jak se spolu mluví po padesáti letech?“ nebo „Co už člověk bere jako samozřejmost?“
I slavná hláška „Žehlils někdy?“ má základ v jejich domácnosti. Právě tyhle drobnosti dělají Svěrákovu tvorbu tak zajímavou. A vlastně i autentickou. Jde o věci, které každý den prožíváme my všichni.
Žena zůstávala v pozadí
Je třeba jasně zdůraznit, že Božena Svěráková nikdy netoužila po veřejné pozornosti. Zůstala u učitelství, držela rodinu pohromadě a poskytovala zázemí, bez kterého by Svěrákova kariéra těžko mohla fungovat v takové šíři. Není to žena, která by vystupovala na titulních stranách, ale její role je snad právě proto o to zásadnější.
Svěrák sám říká, že právě díky ní pochopil, co znamená skutečné partnerství: ne soupeření, ale spolupráce. Ne obdiv z dálky, ale každodenní drobná práce na vztahu. Na plátně mu byly partnerkami Daniela Kolářová nebo Libuše Šafránková. Obě představovaly ženy s jemností, důstojností a vnitřní silou. Náhoda to nebyla. Jsou to typy, které se v něčem podobají jeho skutečné manželce. Klidné, pevné, nenápadně silné.
Zdroje:
