Článek
Ten totiž jakoby se utrhl z pomyslného vládního řetězu u strakovské budky a začal silně poštěkávat na celý psinec včetně alfa samce.
Do úst si vzal i premiéra!
Když už se to stalo, reakce byla nevyhnutelná. Při vší dobrotě a laskavosti, kdekým znevažované za slabost, že prý na sobě jako na špalku nechá pan profesor dříví štípat.
Za pouhých pár dnů měl premiér od týmu poradců a jedné obzvlášť úspěšné agentury na stole koncept videa, kterým by si to měl s Rakušanem vyřídit.
Vtipnost projektu spočívá v tom, že premiérův klip Rakušanovo dezinformační dílko replikuje s využitím postav i prostředí. Ti, jimž premiér rázně promlouvá do duše, jsou rovněž hráči. Nikoli však otrocky zkopírovaní volejbalisté od Rakušana, ale hráči na hudební nástroje.
A premiér je v pozici kapelníka orchestru, jenž se zatím dostal jen k účinkování na pohřbech, nikoli ale na svatbách. Ani na tancovačkách, třeba v domě odborů, ho nechtějí. Přitom zrod orchestru doprovázel manifest, v něm se kapelmajster dušuje, že jeho těleso bude mít jiný, změněný zvuk než šraml, který tady léta vyhrával.
Na přiloženém storyboardu vidíme vlevo (v siluetě) kapelníka, před nímž stojí hráči v jednotném úboru. Právě „dovrzali“ a kapelník je peskuje.
premiérova dechovka
Buď vy, nebo já!
Kapelník říká něco ve smyslu, že tohle, pánové dobré nebylo. Lidé nás poslouchají, a přitom nám nerozumí, protože hrajeme samou vážnou hudbu, a ne jednoduché chytlavé melodie jak to kdysi uměla Moravanka.
Hrajeme do zdi, jak se říká. A ještě k tomu někdo falešně, dokonce ani nerespektuje takt, který udávám a cpe se věčně dopředu.
Však víte, koho mám na mysli, (záběr na herce připomínajícího V. Rakušana, např. na Ondřeje Rychlého ostříhaného trojkou) Kolíňáka co fouká heligón.
„Tak tohle musí, pane kolego, skončit.
Buď vy, nebo já!“
K poslední větě měl prý premiér vážné připomínky. Obával se, aby nevyzněla opačně, než scenáristé mínili. „Jako, že bych snad měl já vyletět?“
