Článek
Z reproduktoru zpívá Bruno Mars:
"It's a beautiful night,
We're looking for something dumb to do…"
Co na tom, že slova písně úplně neodpovídají.
Co na tom, že není noc. Je pravé poledne.
Co na tom, že ženich, kráčející ve svižném rytmu páně Marsovy písně slavnostním špalírem, s nevěstou, dosud skrytou, rozechvěle čekající mezi kvetoucími a omamně vonícími růžovými keři na své uvedení na slavnostně vyzdobené molo hotelové tůně, na němž proběhne dnešní obřad, nehodlají učinit nic bláznivého.
Chtějí přeci spojit své životy v jeden, jak bude ostatně za chvíli znít z úst důstojně působící oddávající.
Tu přichází za zvuku smyčců nevěsta!
Utichne i poslední šum mezi hosty. Neposedné dítko se jen maličkou chviličku hlasitě dožaduje pozornosti své matky, která málem bez dechu pozoruje příchod nádherné nevěsty. Babička s hůlkou se zavrtí na ne příliš pohodlné židli. Tatínek odevzdá nevěstu ženichovi a otře si nažehleným kapesníkem pot z čela. Ženichova i nevěstina maminka mají slzy dojetí na krajíčku a v očích dosud svobodné svědkyně nevěsty se mísí vědomí vlastní důležitosti s tichou (snad ne zcela nepřející a vážně míněnou) závistí nevěstě.
Nenápadná matrikářka ještě před okamžikem organizovala rozjařené svatební hosty, kteří nevnímali stejné pokyny svatební agentky snoubenců, která nejméně třikrát opakovala, kam se má kdo posadit. Obě zakazují fotografům stavět se mezi oddávající a snoubence, přičemž fotografové přísné pokyny žen stejně příliš neposlouchají a v podřepu se snaží ulovit autenticky romantické snímky posledních svobodných a prvních manželských vteřin páru snoubenců.
Táž matrikářka čte ze zdobných desek ve svých rukou a oznamuje všem přítomným, že snoubencům nejsou známy překážky, které by jim bránily uzavřít manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření manželství.
Hruď oddávající nese kovový řetěz třešňových květů zakončený těžkým státním znakem. Zatímco recituje proslov, podpatky jejích bot se zarývají do štěrbin mezi prkny mola, zvoleného pro obřad, ačkoli to je vyloženo bělostným běhounem. Běhoun jehlové podpatky nezadrží. Před oddávající na koberci stojí nízký stolek s květinami ladícími s kyticí v rukou nevěsty a květy na tylových girlandách mezi a na sloupech nesoucích zastřešení. Pravá bota se jí propadá stále hlouběji a při slovech: „Nechť ani stín nedorozumění nezkalí váš budoucí společný život“ oddávající musí doslova udržovat rovnováhu. Rovnováhu udržovat, bleskne jí přitom hlavou, ale přinutí se soustředit. Cítí na zádech žár červencového poledního slunce, jehož paprsky nezachytil baldachýn chránící svatebčany svým stínem, když se postupně snoubenců ptá na jejich ano.
Ženichova dramatická pauza.
„Ano.“
Smích. Především z hloučku ženichových kamarádů.
„Ano.“
Skupinový vzdech.
Dramatická pauza vlídně a vědoucně se usmívající oddávající: „Vážení novomanželé, prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené.“
Prsteny. Polibek. Podpisy protokolu. Přípitek. Všeobecné nadšení.
Oddávající sejme z krku řetěz se státním znakem, matrikářka ho v sametové kazetě uloží do brašny spolu s protokolem o uzavření manželství zasunutým v oněch zdobných deskách a společně nikým nepovšimnuty odcházejí, zatímco manžel s manželkou přijímají blahopřání.
...
Jiný den, na jiném místě.
Dveře funkcionalistické budovy okresního soudu, jehož průčelí zaujímá celou východní hranu hranu obdélníkového náměstí, se automaticky otvírají. Manželka (do dnešního dne manželka), vychází ze dveří ven. Přimhouří oči. Náměstí se koupe v ostrých, bodavých slunečních paprscích. Široké schodiště před budovou soudu střeží na každé jeho straně jeden lev. Kamenní lvi leží na svých vysokých kamenných podstavcích, jako by odpočívali v odpoledním žáru. Leží nehnutě s hlavami vztyčenými, skryti v řídkém pomalu putujícím stínu vysokých borovic.
Na nejnižším stupni schodiště, opřena o podstavec jednoho ze lvů, stojí tehdejší svědkyně nevěsty. I dnes ji doprovází. Nevěstu - manželku - matku. Svýma očima pozoruje její dva syny. Mladší, vážně nemocný, je opravdu neduživý. Hlídala je, zatímco jejich matka a jejich otec odpovídali soudkyni na otázku, zda se skutečně chtějí rozvést.
Manžel bez dramatické pauzy.
„Ano“.
Žádný smích. V soudní síni kromě manželů, soudkyně a zapisovatelky není nikdo.
Manželka s tichým povzdechem.
„Ano“.
Dramatická pauza soudkyně: „Jménem republiky, za prvé - manželství uzavřené mezi jím a ní jednoho červencového horkého poledne na molu hotelové tůně se rozvádí. Za druhé - žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“
Prsteny už téměř rok nezdobí jejich prsteníčky, po stejný čas si navzájem nekradou žádné polibky, ani dnes. Podpisy protokolu, vzdání se práva odvolání, rozsudek vyhotoven na místě.
Do tohoto okamžiku manžel a manželka. Dál už ne. Nikdo nefotí.
Zdá se to bývalé manželce, když se ve stínu borovic objímá se svými synky, že v očích její dosud vdané dávné svědkyně se mísí vědomí vlastní důležitosti s tichou (snad ne zcela přející a vážně míněnou) škodolibostí?
Ostatně co na tom?
Z budovy soudu vychází bývalý manžel. Nezní Bruno Mars a nepravdivá slova jeho písně: „If we wake up and you wanna break up, that's cool. No, I won't blame you, It was fun, girl.“
Co na tom, že když se chtěla rozejít, nebylo to v pohodě.
Co na tom, že ji viní.
Co na tom, že to nebyla zábava.
V uších jí i dnes zní smyčce její svatební písně The Verve - Bitter Sweet Symphony.
Co na tom, že oslovili agentku, měsíce společně s agentkou vybírali hotel s tůní, ona vyzkoušela nepřeberně šatů, listovala katalogy svatebních kytic. Tolik času a námahy.
Co na tom, že před svatbou ani vteřinu vlastně nemluvili o žádných skutečně důležitých věcech. Milovali se. Vše ostatní tehdy pozbývalo významu.
Co na tom, že ve formuláři podepsali a matrikářka na začátku obřadu oznámila, že snoubenci navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření manželství.
Co na tom, že se až po narození druhého syna dozvěděla, že i v manželově rodině mají genetickou zátěž, přestože ona mu o své řekla. Kombinace jejich genů způsobila synovi zdravotní postižení, které manžel „nedává“.
Co na tom, že ona dnes nemá s dětmi pořádně kam jít bydlet, protože dosud bydleli v bytě manželových rodičů. Ti dva včera večer seděli v obýváku jejich bytu a oznámili jí, aby se do čtrnácti dnů sbalila a i s dětmi se odstěhovala. Babička s dědou. Co na tom.
Co na tom, že manžel vždy považoval a dodnes považuje jím vydělané peníze jen za své a podle toho s nimi nakládá.
Co na tom, že jí párkrát jednu v opilosti vlepil.
Co na tom, že ona až teď vnímá útržky slov své svatební písně.
…. hořkosladká symfonie, tenhle život…
Byla jsi někdy na dně?
„Cause it's a bitter sweet symphony this life …Have you ever been down?“
Vášnivá melodie a ticho.
