Článek
ROZHODNUTÍ
Splnil se mi sen: vyučil jsem se mechanikem kalkulaček a psacích strojů. Práce to byla pestrá, zajímavá a hodně mě bavila ale byla málo placená. Když jsem po vyučení dostal první výplatu necelou tisícovku tak se mi chtělo brečet a věděl jsem že pokud si budu chtít založit rodinu musím něco podniknout. Nabízeli se tři možnosti : 1. počkat si několik let na zvýšení výdělku. 2. zvýšit si kvalifikaci pětiletým studiem střední školy. 3. najít si lépe placenou práci. První dvě možnosti jsem po zralé úvaze zamítl a třetí možnost narážela na otázku: Kam jít pracovat? Neměl jsem žádné zkušenosti s hledáním zaměstnání, proto jsem byl odkázaný na čekání na vhodnou příležitost.
Honilo se mi hlavou všechno možné a nechtěl jsem nečinně čekat, ale nic mne nenapadalo.
Jednou u vchodových dveří zazvonil zvonek. Venku na mě čekal kamarád Josef. Za chvíli jsme se mlčky procházeli ulicemi sídliště. Čekal jsem na vhodnou příležitost svěřit kamarádovi svůj problém. Konečně jsme dorazili k naši oblíbené lavičce, kde jsme se scházeli s kamarády. „Na výplatu jsem dostal 948 korun.“ Vylezlo z mně. Tušil jsem, že Josef bude něco vědět a pomůže mi. Nepletl jsem se. Josef byl v podobné situaci, ale na rozdíl ode mně měl řešení. „Můj strýc pracuje na šachtě v Karviné jako hlavní předák.“ Řekl Josef. „Už se mě ptal jestli bych nechtěl jít pracovat na šachtu.“
Na Karvinsku chyběli lidi do všech provozů, proto OKD organizovali nábory lidí s lákavým, náborovým příspěvkem, ubytování hotelového typu zdarma, levné stravování, levné jízdné a při podpisu smlouvy na 10 let chlapi nemuseli jít na vojnu.
V případě podpisu minimálně tříleté smlouvy se šachtou stávající zaměstnavatel nepožadoval po svém zaměstnanci výpovědní lhůtu a mohl odejít téměř okamžitě.
Měj jsem si to ještě nechat projít hlavou, ale už teď jsem byl na 99% rozhodnutý že podám výpověď a odjedu s Jozefem do Karviné.
Další schůzka s Josefem už byla organizační. Už jsme měli zjištěný vlak do Karviné, kde bydlel Josefův strejda. Věděli jsme, že budeme pracovat na dole ČSM a naše nové, přechodné bydliště bude hotelová ubytovna v Havířově.
PRVNÍ FÁRÁNÍ
První návštěva dolu ČSM obnášela to, že jsme nejdřív museli zajít na osobní oddělení, kde jsme dostali různé formuláře k vyplnění ale hlavní byl formulář, kde byla spousta rubrik s názvem různých oddělení, které jsme museli navštívit a nechat podepsat danou kolonku. Obcházení lampovny, maskovny, známkovny, skladu nářadí, výdejny prádla, ROH atd. nám zabralo pomalu celé dopoledne. Taky jsme se museli podrobit zdravotní prohlídce na podnikovém zdravotním středisku. Až na druhý den, když jsme měli v rukou všechny výsledky a podepsané všechny papíry jsme dostali k podepsání pracovní smlouvu.
Možná všichni zdraví kluci mají rádi různé kolotoče, houpačky přetáčející se dokola a všemožné atrakce které způsobují lechtání v břichu. Při pohledu na veliký výtah jsme před prvním fáráním měli patřičný respekt, ale jízda do téměř kilometrové hloubky byla pro nás jako nová atrakce: zajímavá, adrenalinová, jako všechno to co jsme od teď začali poznávat. Během prvních metrů dolů se nám kvůli velkému zrychlení klece dostával žaludek až do krku a zaléhalo nám v uších jako při jízdě tunelem. „Polykej!“ poručil silný chlap stojící v šoli vedle mne. Velký výtah zastavil na dobře osvětleném 8. patře. Chlapisko s klece zůstal stát pár kroků od těžní jámy a poručil aby ho všichni zaškolenci následovali. Nové zaškolenecké a ještě čisté fáračky ale hlavně bílé přilby nepotřebovali další identifikaci a zaškolovací mistr měl za chvíli své svěřence kolem sebe. Ještě než novociány spolkne tma musí si zapnout osobní lampy s kabelem pověseným na krku a svítí před sebou aby náhodou nezakopli. Za necelou hodinku se parta s bílými přilbami dostává do cíle. Byla to stará, zatlačená štreka, kterou bylo třeba zmáháním zprovoznit. Prací v zaškolovacího úseku získávali nový dělníci během několika týdnů základní hornickou kvalifikaci. Tlustý mistr zaškolovacího úseku měl plnou pusu tabáku a pořád kolem sebe plival. Podle baga, které kousal jsme mu říkali „Bagoš“. Ve zmáhačce hodně fučelo. Začali jsme získavat první, hornické zkušenosti. Na tváře se nám lepil hnusný prach s pracovišť před námi. Přilba se světlem nebyla zrovna nepohodlnější a nelehká baterka na opasku nepřidávala na pohodlí. Všude tma, kromě míst které jsme osvětlovali otočením hlavy. Sbíječka, kilof, lopata a na bazaly pořádný fajsl bylo naše nové nářadí. Větší bazaly jsme rozbíjeli fajslem a házeli spolu s forotou na pancéř uprostřed štreky. Zhruba v polovině šichty Bagoš poručil baštit svačinu. „Dej si pod dupu fel!“ Řekl rázně Bagoš. Ve stoje by se jedlo špatně, ale na felu to bylo skoro jako na židli. Všichni jsme si na Bagošův povel postupně vyndali nafasovaný pytlík ve kterém byli dva krajíce chleba s ostravskou klobásou a jedli abychom načerpali sílu do druhé poloviny šichty. Nejdnou tu byl fajront. Na konci šichty jsme vercajg na Bagošův pokyn uložil do vyhrabané díry v zoli a přikril starým kusem gumy s dopravního pásu aby ho někdo neuviděl a nešlohl. Práce v zaškolení neměla nic společného s jemnou mechanikou psacích srojů a kalkulaček, ale vidina vysokých výdělků byla silná. Po výjezdu na povrch se mi Jozef někde zamotal. Po chvilce hledání volá na mně nějaký umouněný člověk s bílou přilbou na hlavě. Pod tou špínou na tváři jsem Jozefa vůbec nepoznal. V kupelu jsme ze sebe sundali fáračky a šup pod sprchy. Bagoš nám jednoduše vysvětlil jak si horníci myjí pleca „Když máš umytou hubu, tak si najdeš chlopa se špinavýma plecama, umyješ mu je a on ti na revanš umyje tvoje pleca.“ Při pohledu do zrcadla teď na mne díval pravý horník s černi pod očima. Únava a zároveň úleva po první šichtě byla veliká, ale my zaškolenečtí novociáni jsme se těšili na to až budeme mít za sebou zkušební dobu, zaškolení a konečně začneme někde hárovat jako praví, nefalšovaní horníci a dostaneme za to pořádnou výplatu. Do pravých horníků nám chybělo hafo, ale naše rozhodnutí bylo nezvratné.
