Článek
Před mnoha lety jsem pracovala v sektoru sociálních služeb. Naše organizace v jednom velké městě poskytovala služby pro rodiny s dětmi, které postihla vážná diagnóza a péče o ně byla náročná.
Pomáhali jsme však i rodinám, kde byl zdravotně znevýhodněný jeden z partnerů, například po nehodě.
Mezi klienty byli rovněž i nemohoucí senioři, kteří ale zůstávali ve svých domovech.
Jednou z nich byla osmdesátiletá paní, která měla po mozkové mrtvici ochrnutou jednu polovinu těla, díky čemuž měla ztížený nejen pohyb, ale i péči o sebe samotnou a svou domácnost, komunikovala však bez obtíží a její stav umožňoval, aby s naší pomocí zůstávala doma.
Měla jediného syna, který bydlel sto kilometrů daleko. Paní však byla velmi šikovná a dokázala ovládat moderní technologie. Se synem si tak každý den volala přes Skype a on za ní jednou za čtrnáct dní jezdil na víkend.
Syn pozoroval malé změny v chování a obával se počínající demence. S maminkou byl objednaný na neurologii.
Paní z naší organizace odebírala dovoz obědů, obden jsme jí poskytovali pomoc s osobní hygienou, dvakrát týdně nákup a jednou týdně úklid.
Od její domácnosti jsme měli zapůjčené klíče a chodila k ní po nejvíc její klíčová pracovnice, se kterou se v době nemoci nebo dovolené střídaly další dvě, které paní dobře znala.
Jedno odpoledne jsme však nebyli schopni odemknout dveře.
Kolegyně slyšely skrze zavřené dveře nářek, a bylo jasné, že paní je uvnitř.
Dveře byly veliké, robustní a rozhodně bychom je my jako ženy nebyly schopné vyrazit.
Já, jako sociální pracovnice jsem ihned volala synovi, abych mu řekla o současné situaci s tím, že budeme neprodleně volat hasiče, jelikož se obáváme o zdraví jeho maminky.
Syn nás poprosil nejprve, zda-li bychom nezkusili nějakého místního zámečníka a poté, abychom volali hasiče, pokud nepochodíme. Sdělil nám, že on skončí v práci ihned jak bude moci a vyrazí do města, ve kterém jeho maminka žila.
Našla jsem si tedy na internetu kontakt na tři zámečníky, ale ani jeden z nich neměl čas nebo nebyl ochotný přijet.
Situaci jsem zavolala synovi a on svolil k hasičům. Nechtěl volat sám, neboť byl sto kilometrů daleko a zároveň věděl, že jsou naše pracovnice před dveřmi do bytu jeho maminky.
Okamžitě jsem tedy volala zmiňované hasiče, kteří přijeli na místo velice brzy. Nebyli schopni ale robustní bezpečnostní dveře otevřít.
Paní bydlela v typickém starém činžovním domě, kde zejména její dveře do bytu byly skutečně masivní a velmi zabezpečené.
Ovšem všimli jsme si (a rychle vydedukovali), že otevřená ventilace v okně jednoho z balkónů vede přímo do jejího bytu.
Byl ale příliš vysoko na výsuvnou plošinu. Hasiči se tedy dostali na střechu skrze půdu domu, a na balkón se slanili.
Našli paní ležet ve velmi nepřirozené poloze v koupelně na zemi před sprchovým koutem, nahou, dezorientovanou, lapající po dechu a promrzlou.
Později v nemocnici se ukázalo, že měla paní zlomený kotník a zlomený krček na téže noze. Naražená žebra, přičemž dvě z nich byla zlomená a jedno propíchlo plíci.
Paní nebyla schopná určit, jak dlouho takto ležela a nebyla si ani schopná vzpomenout, co se stalo.
Její stav byl vážný, ale dostala se z toho.
Se synem jsme se později domnívali, že se zřejmě paní šla sama umýt a uklouzla při vystupování ze sprchy.
Klíče strčené v zámku, samotný úkon hygieny a otevřené balkonové dveře jsme společně přisuzovali demenci, která se později prokázala.
Tak či tak přivolání hasičů a jejich profesionální přístup zachránil paní život.
Syn byl velice vděčný, s paní poslal velké poděkování do naší organizace a kontaktoval i místní média včetně starosty města. Poskytl rozhovor do novin, kde vyzdvihl komunikaci se mnou, přístup naší organizace a hasičů samotných.
Pamatuji si, že druhý den jsem dostala pochvalu od celého vedení organizace. Mezi klienty a v našem městě se o tom hodně mluvilo a všichni jsme byli rádi, že to dobře dopadlo.
Děkování a pozornosti ale bylo na můj vkus více než dost. V mých očích jsem neudělala nic mimořádného a takto by měl podle mě reagovat každý, kdo může pomoci zachránit lidský život.
Jeden redaktor z místních novin zveřejnil i mou fotografii, kdy se vedle mě postavila horlivě i paní ředitelka a nechala v novinách otisknout i její vlastní poděkování.
Ovšem skutečná tvář některých lidí na sebe nenechala dlouho čekat.
O tom, že zásah hasičů není levná věc, asi víme všichni. A když přišla faktura pravděpodobně na město, možná i konkrétně na odbor sociálních věcí (neboť volala pracovnice organizace sociálních služeb zřízené městem, čili já), začaly se dít divy.
Nevím, zda-li tehdejší vedoucí tohoto odboru četl, nebo nečetl noviny, ale vím, že zvedl telefon a velmi hrubě a vulgárně vynadal mé paní ředitelce, že tento výjezd, iniciovaný pracovnicí organizace, které ona řediteluje, stál město nehorázné peníze.
Ačkoliv jsem si myslela, že je naše ředitelka žena na pravém místě a vysvětlila panu vedoucímu, že se záchrana lidského života snad nedá vyčíslit, tak namísto toho převzala od něj všechnu hrubost a vpálila ji do mě.
Absolutně jsem nechápala, o co, zejména po tom mediální humbuku a jejím komickém děkování do novin jde, ale bylo mi jasné, odkud vítr fouká.
Pár dnů na to vyšel onen článek i s její fotografií a paní ředitelka dostala od vedoucího vynadáno znovu. A znovu se to snažila obrátit proti mně.
Tenkrát jsem se poprvé v životě vůči ní dokázala osmělit a ohradila se natolik, že měla poté potřebu situaci řešit před celým pracovním kolektivem, pozvala si na to i vedoucího odboru sociálních věcí a oba do mě šili jako případ, jak se věci dělat nemají.
Musela jsem i dokládat výpis služebního telefonu, aby si ověřili, zda jsem nejprve skutečně volala synovi klientky, poté několika klíčníkům či zámečníkům, poté zase synovi a nakonec hasičům.
Nebyla jsem žádná začínající slečna, ale zkušená dospělá ženská… bylo to více než ponižující.
Ovšem nikdo nechápal, co se děje. Paní jsme zachránili život, všichni nám děkovali a nakonec přišla studená sprcha, za kterou nebylo nic jiného než fakt, že někdo musel tuto záchranu života zaplatit. A jelikož nebylo možné to vymáhat po mně ani po synovi paní, muselo to zřejmě platit město, či onen odbor sociálních věcí či možná část i naše organizace, a to bylo silně nežádoucí.
Závěrem chci říci, že i takto prohnilí lidé mohou dělat na vrcholových pozicích, na veřejnosti se tvářit jako ti správní, na pravém místě a v závěru své zaměstnance nelidsky dusit a budovat naprosto negativní kulturu celé organizace.
Pod touto paní ředitelkou již roky nedělám a výpověď byla jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě.
Děkuji.
