Článek
Manipulace, lži, náhlé směšné změny zákonů a trapné PR triky. Začíná se zdát, že se vrcholová politika nedá dělat viditelně, aniž by byla zachována důstojnost členů stran.
Zřejmě začíná platit pravidlo, kdo chce s vlky být, musí s nimi výt. A to i tehdy, když se vytí stává být trapné, nedůstojné a zůstává nad ním rozum stát.
Úvodem
Volební kampaně mají být soutěží idejí, sofistikovanou a rozumnou. Místo toho se však mění v přehlídku urážek, ponižujících komentářů, manipulací a teatrálních gest.
Hranice mezi tím, kde končí legitimní propaganda a začínají nedůstojné praktiky, které deformují samotnou podstatu demokracie a slušnosti především, se zdají být čím dál mizivější.
Když se z politické soutěže stane estráda, přestává jít o programy a začíná jít o to, kdo předvede trapnější číslo. Předvolební kabaret ale není jen k smíchu, často se dotýká hranic morálky a etiky. A někteří z nás tomu ještě tleskají.
Sledování politického dění se dá v současnosti přirovnat k návštěvě cirkusu. S tím rozdílem, že účinkující této kratochvíle budou vrcholovými politiky naší země. A já se ptám, jak jsme se zde ocitli?
Co je horší?
Ještě než si představíme konkrétní příklady politických taškařic, je na místě si říct následující. Tak jako v každém cirkusu se může kdykoliv cokoliv zvrtnout, tak tomu je i u nekalých politických aktivit. A tak je nutné myslet hlavně na bezpečí.
A proto můžeme považovat za takový první komický a zejména pohrdající kousek tzv. licenci ke lhaní.
A co že to je? Velká sprostota. Poslanci schválili, že zveřejňování nepravdivých nebo urážlivých informací ve volebních kampaních nebude od roku 2025 považováno za přestupek s pokutou.
Voličům je tak vysláno několik vzkazů.
- Politika není o pravdě, ale o tom, kdo umí křičet hlasitěji. V zemi, kde se od dětství učíme, že lhát se nemá, se z toho stala povolená taktika.
- Státem navrhovaná norma nepostihuje šíření lží či urážek. To může před volbami podpořit extremismus v kampaních. Tohle je na hraně morálky / etiky a dělá se z toho norma.
- Nevím, jestli je to mistrovský kousek nebo úvodní plejáda, ale je to urážlivé. Jak kdyby poslanci říkali: "jste důvěřiví hlupáci."
Když už toto víme, neměli by nás tolik překvapit následující kauzy a předvolební tahy. Jen si možná do pozadí pusťte tlumeně znělku z večerníčku Pat a Mat.
K smíchu nebo k pláči?
Soudy a žaloby jako volební taktika
Kauza Dozimetr, velký korupční příběh, který otřásl českou politikou, se začne projednávat těsně před volbami. Náhoda? Možná.
Ale efekt je zřejmý. Média budou plná obžalovaných politiků, spekulací a emocí. A právě to může rozhodnout, kdo uspěje a kdo skončí. Spravedlnost se v takové chvíli mění v kulisu a předmět obchodu, jehož načasování má možná větší dopad než samotný rozsudek.
Nedávno zde vyšel článek, který právě o politice u soudu pojednával jako o volební taktice. A co se ukázalo jako výsledek?
- Podávání žalob na konkurenty se stává součástí předvolebního boje. Ne proto, že žaloba má velkou naději vyhrát, ale proto, že přináší mediální pokrytí, titulky, příležitost být slyšen.
- Taková strategie může být využita i jako „bezplatná reklama.“ Získávání publicity prostřednictvím soudních žalob, které nemusí být morálně zdůvodněné. Zejména pokud hlavním cílem není spravedlnost, ale PR.
Toto je konkrétní příklad, kde se propaganda už téměř neodliší od manipulace a klesání níž a níž. Není to trapné?
Je to morálně sporné, protože tento počin vždy využívá systém soudnictví, institucí, médií apod. A to pro politický efekt spíše, než pro spravedlnost či pravdu.
Pro odlehčení situace si můžeme připomenout komediální podívanou Slunce, seno a jednu z hlášek: „Si nemysli. Když vy inženýrku, tak my to budete koukat!“
Čili, když vy Dozimetr, tak my Bitcoin! A to jsou panečku jiná metoda „financování.“
Já jsem takovej a ty makovej „nejhorší premiér na světě“
Hnutí ANO použilo billboardy s nápisy jako „nejhorší premiér na světě“ směřované proti Petru Fialovi. Což lze kvalifikovat jako trestný čin, pomluvu. Takový nabízející se krok pro kultivovanou předvolební taktiku.
Sice je nyní ve hře žaloba a soud, to je ovšem po předchozích odstavcích v politice tragikomedie nežli vážná věc.
Je to příklad negativní kampaně, která může sklouznout k nepřesnostem, přehánění či urážkám.
Kde je tedy rozdíl mezi konstruktivní kritikou za chyby a mezi osobním útokem?
I SPOLU má za sebou podobný podlý výstup. Koalice vytvořila upravený obrázek s grafikou kampaně hnutí ANO s heslem „Česko, pro tebe všecko.“ Jenže změněným na „Rusko, pro tebe všecko.“ A s vizuály ruské vlajky.
Prezident Pavel označil podobnou strategii za nefér a nebezpečnou, protože staví na vyvolání negativních asociací spíše než na faktických programech.
Toto je pro změnu manipulace se snahou vzbudit strach či odpor. Tady někdo opisoval od Okamury.
Strach, rasismus a show na závěr
Že by béčkový film na Netflixu? Kdepak. SPD a jejich tah na branku.
O tom, že jsou témata migrační krize a suverenity České republiky důležitá není třeba diskutovat. Pokud ovšem není základovým kamenem strach a rasismus.
SPD totiž nedávno představilo billboardy, které zobrazují dvě ženy. Jednu zahalenou v burce stojící vedle druhé ženy. Ta je oblečená v tílku s nápisem „Jaké Česko chcete?“, což vyvolalo obvinění z rasismu a zjednodušování složitých problémů. Navíc SPD tuto taktiku „okoukalo“ od španělské pravice a doslova okopírovalo billboardy jedné z tamních stran. Jak originální.
Politologové tuto kampaň označili za rasistickou a spojují ji s loňskými grafikami, kvůli nimž Tomiu Okamurovi hrozí podmínka.
Na nichž byl pro změnu zobrazen muž tmavé pleti s nožem v ruce. Každý si zapátrejme ve svých znalostech historie a odpovězme si na otázku, jaké byly strany, které svůj triumf zakládaly na strachu občanů.
Aby toto hnutí ukázalo i svou jinou tvář, organizuje jarmarky, kde si můžete podezřele levně nakoupit pivo a další potraviny. Zasoutěžit si s dětmi a poslechnout si třeba AI kapelu. Můžeme zde dlouze spekulovat o tom, jak je možné, že ceny na těchto jarmarcích jsou zcela jiné než kdekoliv jinde.
Závěrem
Česká politika dnes čím dál víc připomíná estrádu, kde se programy ztrácejí pod nánosem manipulací a emotivních výkřiků. Paní Konečná by si mohla začít dělat seznam.
Předvolební kampaně se měly stát sofistikovanou a důstojnou soutěží. Dnes však připomínají varietní show, kde vítězí ten, kdo přehluší ostatní. Možná mezi sebou soutěží, kdo klesne hlouběji s domněnkou, že běžní občané nepoznají pravdu.
Jenže až se opona zavře a světla reflektorů zhasnou, zůstane pro nás jen pachuť trapnosti. A s ní i otázka: chceme, aby se z politiky definitivně stalo panoptikum, nebo si ještě umíme říct dost?
Zdroje:
