Máma mě nechce, tak žiju tady. Na brněnském nádraží

 Přitom rázně odstrčila muže, zřejmě bezdomovce, který mi šel vstříc a zřejmě se chystal něco říct. Osoba ho ale rychle předběhla.

„Ahoj, nemáte nějaký drobný pro mě a mý kámoše.“ Řekla mile a palcem ukazovala za sebe, mezi pár bezdomovců. Asi dva zvedli ruku na pozdrav a ostatní jen tak přežívali a nepřítomně hleděli před sebe. V ten moment mě polil studený pot.

Ne proto, že bych se bála, kolem mě bylo minimálně dalších padesát, možná víc lidí, kteří prostě někam šli, čekali na městskou dopravu nebo jednoduše projížděli kolem.

Bylo to proto, že člověk, který proti mně tehdy stál mohl být na hraně dospělosti, možná ještě dítě. Vypadalo naprosto vlídně, laskavě a nehorázně páchlo.

Okamžitě mi v hlavě naskočilo asi tisíc myšlenek. Mám volat policii? Kde má rodiče? Tehdy jsem začala poznávat jeden z mnoha příběhů bezdomovectví u nás v Česku, a to konkrétně v Brně.

...

Je to pár let zpět, co jsem jezdila pravidelně do Brna, abych si dálkově dodělala magisterské vzdělání na „Masaryčce.“

Poměrně pravidelně jsem vystupovala na hlavním nádraží a pěšky šla na fakultu sociálních studií. Během tohoto období jsem mohla poznat krásy Brna, kvality tamějších vysokoškolských vyučujících a i smutnější stránku tohoto města, bezdomovectví.

Brňáci a vlastně všichni, kteří to tam znají jistě vědí o čem je řeč. Jednotlivci i hloučky neupravených, mnohdy špinavých osob. Někteří si řeknou o peníze, jiní jen sedí a koukají, někteří spí. Další pokřikují a všichni se snaží nějakým způsobem přežít.

Denně kolem nich proudí stovky, možná tisíce osob a dělí je mezi sebou ohromná propsat a naprosto odlišný způsob života.

„Pohrdáme jimi, rozčilují nás, máme z nich strach, štítíme se, přehlížíme je, cítíme se bezradní, chtěli bychom pomoci možná i pomáháme … můžeme zaujímat různé postoje.“ Napsala o nich komise sociální, zdravotní a rodinné politiky při radě jedné z městských částí v Brně. (Zde.) Pochopitelně pravdivě.

Ačkoliv jsem vždycky směřovala k pomáhajícím profesím, speciální pedagogice a sociálním službám, tehdy, když jsem poprvé potkala výše zmíněnou osobu, jsem ztratila veškerou svou profesionalitu a o nějakých svých odborných znalostech a kompetencích jsem neměla v tu chvílí ani páru.

„Panebože kolik ti je?“ Vyhrkla jsem.

„Čerstvých osmnáct, konečně.“

„Co tady proboha děláš, jak se jmenuješ? Nemáš hlad?“ Ptala jsem se úplně stupidně.

„Jsem Simča.“ Aha, takže holka, pomyslela jsem si. Dívka mi podávala špinavou ruku a já ji zcela instinktivně podala tu svou. Stála proti mě krásná holčina, s velkýma očima, vlídnou mlaďounkou tváří, vlasy nakrátko. Oblečení měla špinavé a byla cítit směsicí potu a nějaké voňavky. V mých očích byla dítě. Asi si všimla mého pohledu.

„Stavu oblečení a smradu si nevšímej, musím od sebe odradit ty zlý.“

„Simčo, proč si tady?“ Řekla jsem a rozhodila rukama kolem sebe, možná trochu zoufale.

„Máma mě nechce, tak žiju tady na brněnskym nádraží, ale neboj se, jsem v poho. Když mi dáš pade, ptej se na cokoliv.“

„Mám jen kartu, nemám drobný.“ Řekla jsem a přemýšlela, jestli byl dobrý nápad tohle říct.

„Hele to nevadí, tak třeba příště.“ Odpověděla Simča a já viděla, že se rozhlíží kolem, koho dalšího by oslovila.

„Musím něco přinýst do naší společný kasy víš.“

Ohromena tím co vidím jsem se nabídla, jestli nechce koupit něco k jídlu. Nechtěla a vyprávěla mi, že rok chodila na brigádu do nedalekého fastfoodu. Líčila mi, jak se tam chovají zaměstnanci k jídlu, vyprávěla mi, kolik si toho lidi nakoupí a pak často ani nedojí a nechají na talíři nebo tácku.

A taky že ví, kam se zbytky či dlouhodobé přebytky vyhazují. A nejen to, měla i znalost toho, kam se vyhazuje zboží ze supermarketů, pokud ho třeba někdo z nakupujících zapomene nebo je vyřazeno, když je nahnilé či porušené. S tím, že si tuhle informaci ale nechává pro sebe a své nejlepší kamarády, jelikož díky tomu přežívá a má nějaké místo v hierarchii bezdomovců.

Když vyprávěla o procentuální hodnotě plýtvání, o životním prostředí i politice, pořád jsem zřejmě koukala stejně hloupě jako předtím.

Během jejího vyprávění jsem pochopila, že to není vůbec hloupá dívka, naopak. A nedokázala přestat žasnout, proč je tam, kde je. Nakonec poprosila o krabičku cigaret a čistou vodu.

„A co jste vy zač?“ Ptala se.

Stručně jsem jí o sobě řekla pár vět a poté jsme se rozloučily, jelikož byl nejvyšší čas vyrazit na přednášku. Na závěr mi děkovala za prima pokec a za to, že jsem se s ní bavila jako s normálním člověkem a vyslechla ji.

„A co by taky ne, vždyť bys mohla být moje mladší ségra.“ Odvětila jsem a od té doby jsem na ní často myslela. Říkala jsem si, co taková holčina musí na ulici sama zažít…

...

Zhruba za tři týdny jsem měla do Brna další cestu a k mému velkému překvapení jsem na Simonu zase narazila. Ačkoliv byla v čistém, měla poměrně pěkné boty a nebyla cítit, na tváři měla velikou modřinu.

„Jé to jste vy.“ Mávala mi a já jí podávala několik drobných.

„Nechte si to, od vás si to vzít nemůžu. Máte své děti, nechte to pro ně, já si poradím.“ Říkala velmi vstřícně a já jí peníze nasypala do kapuci.

„Co se ti stalo?“ Ptala jsem se. Starší muž, který procházel kolem si pohrdavě prohlížel mě i Simonu.

„No čisté oblečení mám proto, že mě máma pustila na pár hodin do bytu, taky mi dala nějaký věci na víte co… no měsíčky a nový, teplejší boty, vyprala jsem si, vyspala se chvíli a najedla. Ale pak přišel nějaký chlap, asi její novej a začal na mě řvát ať vypadnu z jeho bytu. Tak jsem mu řekla, že je to mámin byt, a že ho získala kdysi od města. A on mi jednu ubalil a pak mě vykopl z bytu, že jsem spadla ze schodů, ale jsem v pohodě.“

Civěla jsem s otevřenou pusou. Ze svého spořádaného života s normálními, milujícími rodiči, kteří mi poskytli perfektní zázemí a výchovu, a které pro mě bylo normou, mi tento rozhovor dával mnohem víc, než kdejaké kvanta teorie ze škol.

„A co máma?“ Simča se zasmála a vyprávěla o tom, že máma nikdy nebyla ukázková, pila. Tátu nikdy doma neměli, občas nějakého strejdu, a že to celkově nestálo za nic. Kdyby byla mladší, určitě by dle jejích slov skončila v dětském domově, jako další tři sourozenci. Další dva žili s mámou.

Mluvila o tom, jak nejprve byla máma pyšná, když se dostala na jednu z průmyslových středních škol v Brně. Taky o tom, proč ji nedokončila. Prospěchem byla ideální žákyní pro výběrovou brněnskou školu, finanční situací, díky které by si mohla dovolit drahé oblečení, technologie a školní pomůcky nikoliv.

Údajně ji škola bavila, ale byla tam středem posměchu, který přerostl v šikanu. Mámu to nezajímalo, a tak tam přestala chodit. Což pro ni bylo nejsnazší řešení.

„Máma doma buď nebyla, nebo pila, já se děsila toho, co se zase bude dít. Se ségrou a bráchama jsme kolikrát kradli, protože byl hlad. Nezajímalo ji, jestli máme večeři, natož naše známky nebo šikana ve škole. Občas u nás byla sociálka až ostatní sourozence postupně mámě brali. Já jsem na učení neměla ani pomyšlení.“

Bylo mi Simony šíleně líto a docházelo mi, jaký dar je, narodit se do milující rodiny.

„Nepotřebuješ něco?“

"No popravdě by mi pomohly vložky nebo tampony, a taky čistý kalhotky. Jste ženská, víte o co jde. “

Po téhle prosbě mě Simča ještě poprosila, ať je jedná o menší balení, která snadno schová. Menstruační pomůcky jsem ji předala o pár hodin později, při návratu z fakulty.

Tahle jsme se setkaly ještě dvakrát. Vždycky jsem jí dala pár drobných a nějakou drobnost, kterou zrovna potřebovala. Zimní čepici nebo rukavice, deku, čistou vodu, menstruační pomůcky, cigarety nebo kondomy. Prosím neodsuzujte jí za to, život nikoho na ulici není snadný, natož mladé, krásné ženy a věřte, že je lepší být chráněný.

Cigarety Simona sama nekouřila, prý si nechtěla kazit zuby, až by jednou žádala o práci, ale používala je k výměnnému obchodu.

Mimochodem, krátké vlasy, špinavé oblečení, zápach a chlapecký styl, který mě napoprvé zmátl si Simča zachovávala z pochopitelných důvodů, kterými chránila samu sebe.

Na fakultě jsem potkala výbornou spolužačku, říkejme ji třeba Martina, která studovala se mnou v ročníku. Skvělá žena pracující tenkrát pro armádu spásy. Vyprávěla jsem jí o Simče a sama cítila, že se potřebuji z nově nabytého, kamarádského vztahu s mladičkou bezdomovkyní vypovídat.

Martina mě trpělivě vyslechla, přikykovala a její profesionálnost a kompetentnost se projevila na plné čáře.

„Víš, takových Simon je v Brně nespočet, to samé v Praze, v Hradci Králové, v Plzni, v Ostravě,…všude. Mladí lidé, kteří pochází z totálně nefunkčních rodin a ty je v osmnácti, na prahu nesmyslné dospělosti vyhodí z domova, jsou nejvíce ohroženou skupinou. Srovnatelně i děti z děcáků. Je skvělé, že se snažíš pomoci, zkusíme vymyslet, jak pomoci téhle konkrétní dívce a já ti pak povím, jak se snažit pomoct kontinuálně a dlouhodobě.“

Řekla mi v kostce. Taky mě upozornila na to, že takových příběhů je opravdu mnoho, a jestli chci být schopná pomoct, nesmím si to brát příliš osobně. Později jsem pochopila proč.

...

Martina v armádě spásy odváděla skvělou a stále pracuje externě pro další neziskovku zabývající se pomoci bezdomovcům.

Byla moc ochotná, sešla se se mnou se Simonou, předala jí nějaké materiály, kontakty. Dala jí adresu míst, kam zajít například pro darované oblečení, jídlo, hygienické pomůcky a další materiální pomoc nebo se zkrátka poradit, co dál.

Zjistili jsme, že má platný bankovní účet, obnovily kartu. Veškeré doklady měla v pořádku. Simča byla schopná a měla ambice na to najít si práci, získat místo na ubytovně.

Poprosila nás, zda bychom jí nedoprovodily do kadeřnictví, jelikož se sama bála odmítnutí. I to se povedlo, slušivě ostříhaná Simona, v čistém a slušném oblečení za pomoci Martiny získala časem práci a začala bydlet o pár týdnů později na jedné z brněnským ubytoven. Osobně jsem z toho měla velikou radost.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se blýská na lepší časy, happyend se zde ale nekonal. Martina mě informovala, že si je jistá, že Simča přišla na schůzku pod vlivem omamné látky.

Když jsem se pak s ní viděla naposledy, otevřeně mi řekla, že na ulici jí je líp. Dle jejích slov jí ostatní obyvatelé ubytovny házeli klacky pod nohy, záviděli ji pěknou práci, okradli ji o jídlo a necítila se mezi nimi dobře.

Ovšem prý ani v práci to nestálo za nic, neboť jí údajně někteří z kolegů uráželi. Z vydělaným peněz měla radost, ale kolektiv ji prý bohužel nepřijal.

Poprosila tedy o změnu práce, respektive poprosila Martinu, zda by společně nenašly něco jiného, což nějakou dobu trvalo. Zřejmě i vlivem nulové výchovy či určité podpory nebo vedení Simča práci vzdala a tím později přišla i o možnost financovat ubytovnu, kde se prý i přes neshody s ostatními snažila vydržet.

Za svůj život si zažila mnoho příkoří a šikany a zkrátka se mezi bezdomovci cítí paradoxně konečně doma.

Snažila jsem se jí vysvětlit, co by jí mohlo čekat v lepším životě, ale viděla jsem zkrátka, že pro ní je tohle naprosto nedosažitelná realita, do které ona nepatří. Možná neměla chuť a odhodlání o něco lepšího usilovat. Nemohu jí soudit, neboť jsem si nikdy neprošla tím, co ona.

...

Martina mi před pár dny sdělila, že Simča stále žije v brněnských ulicích, čas od času si přijde pro materiální pomoc a několikrát využila nocleženku.

O větší pomoc ale víceméně nestojí. Dle jejích slov se od drog drží dále, občas se vidí s matkou nebo sourozenci.

Osobně jsem se musela ztotožnit s tím, že jsem vynaložila mnoho úsilí téměř pro nic, respektive jsem si to nejprve myslela. Simčin pohled byl ale zcela jiný. Při našem posledním setkání mi děkovala, že díky mně ví, že ne všichni cizí lidé jsou zlí. Zároveň ví, kam se obrátit, kdyby bylo případně opravdu zle a kam směřovat i nové, mladé bezdomovce, kteří chtějí pomoci.

Martina mi na oplátku ukázala, jak si sama v sobě nastavit profesní hranice a zkrátka mít jasno v tom, co je práce a co už ne. A to mě osobně velmi posunulo.

Teď zpětně si vzpomínám, jak nám kdysi jedna vyučující na střední škole tvrdila, že každý jsme svého štěstí strůjci. Již tehdy jsem s tím nesouhlasila, ale nevěděla jsem, jak pádně argumentovat.

Dnes bych jí řekla, že by toto byla pravda v případě, kdy máme všichni stejné startovací podmínky. A tak to bohužel není.

...

Jak pomoci?

V roce 2019 proběhlo sčítání bezdomovců, dle závěrů z průzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí se v České republice se na jaře toho roku vyskytovalo zhruba celkem 23 830 osob bez domova, z toho 2600 dětí. 1

Jde o odhad celkového počtu osob bez střechy (venku a v noclehárnách) a vybraných kategorií bez bytu, což jsou osoby v azylových domech, v domech na půl cesty, v ubytovacích zařízeních pro ženy, v obecních ubytovnách, vězeňských a zdravotnických zařízeních.

Dle údajů přibližná polovina sčítaných osob bez domova žije „venku“ či využívá přechodné nízkoprahové noclehárny pro osoby bez přístřeší.

Kategorie venku zahrnuje osoby žijící na ulici nebo ve veřejném prostoru bez příbytku, např. ve stanech, autech, vagónech, podmostích, squatech, cizích zahradních chatkách, garážích, sklepech.1

Portál socialnipolitika.eu vydal ve spolupráci s Českou asociací streetwork, z.s jednoduchý návod2 o pár bodech, jak pomoci v problematice lidí bez domova, a to:

1. Chraňte život

2. Nabídněte pomoc

3. Respektujte individualitu

4. Darujte peníze

5. Kupte službu

6. Pošlete dál své oblečení (nebo jiný textil)

7. Nabídněte jídlo

8. Pomozte svými schopnostmi

9. Naslouchejte

10. Zajímejte se o řešení ve vaší obci nebo městské části

11. Podporujte ty, kteří pomáhají

12. Snižujte napětí

13. Nečekejte vděk

Zdroje:

Komise sociální, zdravotní a rodinné politiky při RMČ; BEZDOMOVCI MEZI NÁMI…; dostupné z: https://www.brno-lisen.cz/bezdomovci-mezi-nami/f4797

1NEŠPOROVÁ, Olga; HOLPUCH, Petr; JANUROVÁ, Kristýna a KUCHAŘOVÁ, Věra. Sčítání osob bez domova v České republice 2019: kategorie bez střechy a vybrané kategorie bez bytu podle typologie ETHOS. Praha: VÚPSV, 2019. ISBN 978-80-7416-351-7. Dostupné také z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_458.pdf.

2 Česká asociace streetwork, z.s,; Také patříte mezi ty, kteří by rádi pomohli lidem bez domova, ale nevíte jak?; Dostupné z: Streetwork × Na ulici se pracuje!