Článek
Pojďme si o tom povykládat pěkně od začátku. Příchod miminka na svět je pro většinu krásná, dojemná událost.
Malý diblíček, který přišel na svět z bříška, ve kterém byl v neustálém intenzivním kontaktu s maminkou pochopitelně potřebuje zajistit své základní lidské potřeby, aby přežil.
Mimo to ale potřebuje být dostatečně nasycen láskou, něhou, pocitem bezpečí a přijímáním. Mimimko musí cítit, že je milované a přijímané svými rodiči, zejména svou maminkou, pokud se má emočně vyvíjet správně.
A pakliže k tomuto sycení nedochází, dítě citově a emočně velmi strádá, je emočně deprivováno a zadělává se tak na traumata.
A nelze to brát na lehkou váhu.
Nejlépe tuto potřebu svému děťátku zajistíte tím, se ho dotýkáte, mazlíte ho, chováte ho, díváte se mu do očí, mluvíte na něj, reagujete na jeho pláč, necháváte ho spát s vámi v místnosti či v posteli, jste aktivně s ním. Rozhodně nepraktikujete metodu samostatného pokojíčku od narození či nehrajete hru kdo z koho, když miminko pláče, nenecháváte ho vyřvat a nedáváte ho do instituce dřív než se zbaví plen. Křik a pláč malého miminka či batolete není nic jiného než demonstrování touhy po mamince a pocitu bezpečí, a to i v té nejsympatičtější školce.
A tato potřeba nemizí ani v jednom roce dítěte, ani ve dvou, ani ve třech. Což si rodiče mylně myslí. Jakmile dítěti pomaličku dozrává rozum, začíná hovořit a rozumět tomu, co rodič říká, mají rodiče mnohdy pocit, že dítě je schopné vstřebat a pochopit cokoliv. Třeba i fakt, že do školky prostě musí. (I když nutně nemusí.)
Ačkoliv se nám to s přibývajícím věkem může zdát pravdivé, dvouleté ani tříleté dítě rozhodně nemá vyvinutý mozek natolik, aby dokázalo racionálně pochopit, proč od něj utíkáte do práce a jeho dáváte někam pryč, do prostředí, ve kterém nejste, kde to nezná a které je pro něj cizí. A rozhodně nedokáže pochopit, proč ono musí pryč, když maminka je doma, třeba s mladším sourozencem nebo pro své vlastní pohodlí. A tím se dostáváme k jádru tohoto článku.
Děti mladší tří let nejsou absolutně připravené navštěvovat jesle, skupinky, školky či jiné alternativní instituce. Nejsou zralé. Potřebují a touží být hlavně s mámou, v rodině.
Dokonce v těchto letech ani neplatí mylný názor, že děti potřebují děti a socializaci. To je bohužel hanebná metoda z dob socialismu, kde se i mateřství ekonomizovalo. Zejména současným mladým maminkám se to však líbí, neboť tuto výmluvu používají jako alibismus k tomu, proč své děti velmi brzy odkládají do institucí.
Objektivně musím říct, že mohou být děti, které ve třech letech školku zvládnout bez větších potíží, ovšem není to většina.
Nutno dále podotknout, že pokud se jedná o finanční a existenční důvody, nelze o tom diskutovat. Racionálně rozumíme tomu, že maminka, zejména ta, co je sama, musí dítěti zajistit střechu nad hlavou.
Tím je tedy myšlen fakt, kdy maminka nemá na bydlení, ošacení a jídlo. Ne maminka, která potřebuje nejdražší telefon, nezbývá jí na pravidelnou návštěvu všech možných salónů a na zimu chce troje kozačky. To opravdu není existenční problém.
Tříletá mateřská potažmo rodičovská dovolená není v České republice pro nic za nic a není uvařená z vody. Má to svá pádná opodstatnění.
Mohli byste namítat mnohé a je to pochopitelné. Nicméně narození dítěte není jen velká radost, ale především starost a nesmírná zodpovědnost. První tři roky života jsou pro dítě naprosto klíčové v tom, jaké bude, jaká bude jeho osobnost, ale také například v tom jak bude sebevědomé, povahově silné apod. Je to v rukou rodičů. I přesto, že se vám to nemusí líbit.
A pokud tady chcete argumentovat tím, že jsme v 21. století, máme zde moderní mateřství a být mámou neznamená být uvázaná doma, neoponuji. Ale určitě to neznamená dítě odložit co nejdříve to jde na osm hodin denně, pět dní v týdnu. Máme tady spoustu možností jak maminky zapojit do společenského života v rámci například komunitních center, navštěvování se s jinými maminkami, skrze mnoho herniček, ale vždy za přítomnosti jednoho z rodičů, kdy dítě nezůstává x hodin samo pod dozorem jiné dospělé osoby.
Pakliže ale dítě i přesto záměrně umisťujete velmi malé do institucí zejména každý všední den na 8 hodin, velmi si zahráváte s jeho vývojem, na úkor vlastního pohodlí. A zde se vracíme k tomu, že rodičovství je především starost a zodpovědnost, nikoliv pouze radost nebo rozmar.
Pojďme ještě hlouběji. Na internetu se můžeme dočíst informace například od zřizovatelů různých zařízení pro malé děti, že to u nich ale funguje. Že mají ve školce dvouleté děti, které to krásně zvládají. No nemůžeme se divit, vždyť je to jejich živobytí, proč by tedy nešířili pozitivní reklamu. Zejména soukromé instituce mají své školné velmi vysoké, tak přece nemohou říct, že děti odloučení od matky propláčou.
Dle MŠMT se počty dvouletých dětí umístěných do školek pohybují již několik let okolo 40 000 tisíc dětí ročně. Nutno však říci, že mnohé školky upřednostňují předškoláky, pro které je docházka povinná.
Máme tu navíc velké množství soukromých institucí, které rovněž přijímají dvouleté, o jeslích nemluvě. Těchto institucí přibývá, jelikož míst je méně a méně. Respektive zvyšuje se počet rodičů, kteří chtějí umístit své děti do školky dříve a dříve.
Také můžeme číst o tom, že tento způsob umisťování do školek velmi dobře funguje v okolních státech v Evropě - Dánsko, Finsko, Německo, Maďarsko… Ale jak říká Jiří Halda, tyto země zmítá velká míra agresivity, drog, násilí a celkové potíže s chováním mladistvých, o čemž se tolik nehovoří. Je přesvědčen, že je to důsledek krátkého a deprimovaného dětství. Odkazuje se, že jsou i data o těchto skutečnostech, ale nesmíme před nimi zavírat oči.
Jistě jste si všimli, že čeští odborníci apelují na to, že mnoho dětí na druhém stupni základní školy má úzkosti a deprese. Portál novinky.cz v dubnu tohoto roku informoval, že 40 % deváťáků vykazuje známky středně těžké až těžké deprese. Většina si všimla, že se zvýšil počet mladistvých, kteří trpí poruchou sexuální identity, zvyšují se potíže se sebepoškozováním a celkovým duševním zdravím dětí.
Alibisticky označujeme tuto generaci jako takovou, která nic nevydrží, jako generaci sněhových vloček, nicméně několik předních českých odborníků se nezávisle na sobě shodlo, že za krizí identity mohou mnohdy stát traumata z dětství. Hovořili o tom například v mnoha rozhovorech pro DVTV. Velmi uznávaný profesor psychologie Radek Ptáček byl v jednom z videí dotazován, jaké jsou největší chyby rodičovství. Naprosto vážně odpověděl, že se jedná za prvé o nedostatek lásky a za druhé o nedostatek času.
Je nadmíru vhodné se zamyslet nad tím, jak tyto skutečnosti souvisí s předčasným odtrháváním dětí od maminek maminkami samotnými a s pozdějšími duševními problémy, problémy s emocemi a chováním. A nelze zavřít oči ani před mírou rozvodovosti a častou střídavou péčí.
Potíž je v tom, že mnozí rodiče si nedokáží uvědomit, co mohou způsobit v tak útlém věku dítěte neboť se pro ně citelné důsledky mohou projevit až o pár let později. A těžko si je budou spojovat právě s touto problematikou.
Rovněž taky nechtějí slevit ze svých standardů.
Když bychom se vrátili na začátek článku k pojednání o narozeném miminku a jeho potřebách, věřte, že ani miminko, ani dvouleťák ani tříleťák nemá potřebu být mimo svou rodinu v jeslích, školkách apod. Nemá vlastní potřebu být socializováno a být mezi dětmi. Z hlediska vývojové psychologie tyto potřeby přichází až mnohem později.
Přední odborníci hovoří o potřebě patřit někam jinam než domů jako o skutečnosti, která přichází z vnitřku dítěte nejdříve v devíti letech. Zároveň, aby se dítě vyvíjelo správně, vystačí si samo s jedním milujícím, pečujícím člověkem do šesti let. Jiné děti je nejlepší vnímat v rámci rodiny, na dětském hřišti, venku, případně kdekoliv, kde je do tří let i s jedním z rodičů, případně s babičkou.
Opět se vrátíme k Jiřímu Haldovi. To on razí fakt, že socializace malého dítěte institucí je hanebnost z dob socialismu, kde každá maminka byla co nejdříve žádoucí jako pracovní síla, s výchovou dítěte to nemá nic společného.
Pár příběhů z praxe
Bavím se se svou známou, která je nešťastná, že jí dvouletého synka nevzali do státní školky. Nebylo místo. A ona tak bude muset platit 4 000 tisíce měsíčně za soukromou skupinku. Oponovala jsem ji, ať ho tedy nikam nedává, zejména, když je doma a čeká další miminko. Ovšem dostalo se mi opovržení.
Na dětském hřišti jsem se potkala s mladou maminkou a ptala se jí, jak její dcerka (2,5) zvládá školku. Maminka mi sdělila, že někdy pláče a někdy ne, ale že je to spíše lepší. „Ale co mě štve nejvíc, je fakt, že školka není nonstop.“ Pronesla maminka s trapným smíchem. Dcerka celému rozhovoru přihlížela s vykulenýma očima a tiše pronesla: „Já se ale těším domů.“
V našem mestečku se dostala do zastupitelstva schopná žena, pro obec toho dělá hodně, jako oddávající ji všichni chválí, účastní se kulturních akcí. Při nedávném rozhovoru jsem zjistila, že má doma rok a půl starou holčičku, kterou chce dávat do skupinky na celý týden. Zároveň pracuje již nyní na poloviční úvazek a dcerku hlídá manžel, když má volno, nebo babičky. Tato žena chce v našem městečku zřídit soukromé jesle. O dětském vývoji neví nic a prosazuje přínos institucí pro miminka a batolata s bazénem a angličtinou.
Závěrem
Máme tady generace dětí, u kterých je bohužel normální, že mají rozvedené rodiče, a jsou tu děti, které byly co nejdříve umístěné do jedné z institucí. Kombinace obou těchto událostí je pro dítě nesmírně zatěžující a jde zcela opačným směrem než potřeby dítěte.
Jsme to my, kteří (ne)vychováváme další generaci a pokud nás někdy bude trápit jaká je, zde je odpověď.
Pokud jsem vás nepřesvědčila o tom, že dvouleťák má být doma u rodičů a oni jsou těmi, kteří ho mají naučit hezky papat, povídat, zbavit se plenek, utírat si prdelku a smrkat, zkuste se prosím tedy zamyslet, proč děti ve školkách pláčou. Proč doma zlobí jak utržení z řetězu, když se vrátí ze školky, nebo naopak, proč jsou zaražení.
Zkuste se vrátit k vaším prvním dnům ve školce.
A prosím, pokud nutně nemusíte, nekraťte dětem dětství pro svůj vlastní blahobyt. Láska, pocit bezpečí, hluboké vztahy během zejména prvních tří let jsou to, co člověku utváří jeho osobnost na celý život. Včetně sebevědomí a zdravého vnímání vlastního já.
Zdroje:
BILBAO, Álvaro. Dětský mozek vysvětlený rodičům: jak můžete pomoct svému dítěti v rozvíjení jeho rozumového a emočního potenciálu. Přeložil Jana BÍLKOVÁ. V Bratislavě: Noxi, 2018. ISBN 978-80-8111-476-2.
HALDA, Jiří. V každé chvíli jste mi vzorem. Kuřim: [Jiří Halda], 2023. ISBN 978-80-909064-0-2.
HERMAN, Marek. Najděte si svého marťana: …co jste vždycky chtěli vědět o psychologii, ale ve škole vám to neřekli… 3. vydání. Ilustroval Martin ŠRUBAŘ. Olomouc: Hanex, 2008. ISBN 978-80-260-6070-3.
VÁGNEROVÁ, Marie a LISÁ, Lidka. Vývojová psychologie: dětství a dospívání. Vydání třetí, přepracované a doplněné. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2021. ISBN 978-80-246-4961-0.
Webinář psycholožky Vlaďky Bartákové
