Článek
Psal se zrovna 4. prosinec 1989, krásné časy, pouhé dva týdny po Sametové revoluci. V ten den na balkoně Melantrichu vystoupili Karel Kryl s Karlem Gottem a zpívali československou státní hymnu. Sledovalo je na tři sta tisíc lidí, atmosféra byla až elektrizující. Oběma tehdy nejspíš měli husí kůži.
„Nápad tehdy vzešel z týmu okolo Václava Havla. Občanské fórum chtělo mít umělce na své straně, tak vznikla myšlenka symbolického spojení dvou světů. Emigranta Karla Kryla, známého z Rádia Svobodná Evropa, a mě, který svou zemi neopustil,“ popsal před lety Gott.
Byla to chyba
I když oba působili v euforii, v Karlovi Krylovi to už tehdy nejspíš pořádně vřelo. Byla pro něj čest zpívat hymnu před tolika lidmi, už horší ale bylo, s kým zrovna stál na balkóně. Karel Gott byl sice všemi milovaný hudebník, ale rovněž měl pověst člověka, který šel režimu „na ruku“. A bylo mu jedno, jaký zrovna byl.
Později Gott přiznal, že se k němu dostala zpráva, která ho velmi zklamala. Krylovi měla jeho rodina vyčíst, že se k vystoupení s ním nechal přemluvit. „Měl se prý ode mě distancovat. Načež při nějakém rozhovoru řekl, že naše společné zpívání byla politická hymna, jakási agitka, a že tam nebyl on s Karlem Gottem, nýbrž Karel Gott s ním,“ postěžoval si Gott v rozhovoru pro Primu.
Jednoduše to nešlo dohromady
Když se na to podíváme s odstupem času, tak je skutečně až bizarní, že s Karlem Krylem na Melantrichu vystoupil trochu Gott. Určitě by se našlo mnoho vhodnějších umělců, kteří byli do dvojce s nám vhodnější. Jenže Gotta aura byla už tehdy tak silná, že tomu nejspíš nešlo odolat.
Kryla ale do smrti nemrzelo jen vystoupení s Gottem, ale ještě jedna věc. Dodnes se říká, že si moc přál, aby ho na hradě přijal prezident Václav Havel. „Tento hrot v Karlu Krylovi zůstal,“ řekl k tomu pražský světící biskup Václav Malý, který se s ním sešel právě v listopadových dnech 1989. Přitom se mezi umělci snad nenašel nikdo, kdo by si vřelé pozvání od prezidenta zasloužil tak moc, jako právě Kryl.
Komunisté mu soustavně ničili život
Rodák z Kroměříže začínal svou kariéru na malých scénách na Moravě. Rozhlas hrál jeho první písně někdy v polovině šedesátých let, ovšem zásadní zlom přišel až v době sovětské okupace. Právě ta se stala terčem jeho písní a díky nim získal svou první větší popularitu.
Jeho první deska vyšla jen pár měsíců poté, co vtrhli vojska Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. A jakmile se soudruzi dozvěděli, že existuje píseň Bratříčku, zavírej vrátka, okamžitě se stala „trezorovou záležitostí“. Lidé ji ale o to víc milovali, byla symbolem tehdejší doby.
Plaketa na Benešově náměstí v Teplicích.
Tvořil v exilu
Až do Sametové revoluce tak Karel Kryl tvořil v exilu, konkrétně v západním Německu. Tam sice prožil složité začátky, protože tam nikoho neznal, ale brzy se spojil s těmi správnými lidmi a dočkal se od nich pomoci a podpory.
„Žádný strach, ve světě se neztratím, a hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi nebude příliš stýskat,“ napsal tehdy v dopise svým rodičům.
Litoval rozpadu Československa
I když žil dlouhé roky v Německu, nikdy nepožádal o tamní občanství. Byl to hrdý Čech a pevně věřil, že se do své rodné země jednou vrátí. To se mu také splnilo a v listopadu 1989 se do Československa na několik dní podíval. Těžko ale říct, zda by přijel, kdyby mu v té době nezemřela maminka a jejímž pohřbu za žádnou cenu nechtěl chybět.
I když ale v jeho milované zemi „padl režim“, polistopadová politika se mu nelíbila. Zejména pak byl kritikem rozpadu Československa. Zareagoval na něj skladbou Od Čadce k Dunaju, nic víc s tím ale udělat nemohl.
Ani na sklonku života nepřestal Karel Kryl skládat a koncertovat. Jeho smrt přišla náhle, když 3. března 1994, tedy před třiceti lety, zemřel v německém Mnichově na následky infarktu myokardu. Pochován je ale na Břevnovském hřbitově v Praze, tedy v zemi, kterou celý život miloval.
