Článek
Já a můj věrný kamarád Emanuel Cihla, jsme se letos, jak už bývá naším zvykem, rozhodli pro menší dobrodružství. Po anabázi na Šumavě, kde jsem, jak si možná pamatujete, málem zničil kolo po prapradědovi Evženovi, padla volba na slunné Chorvatsko. Tušili jsme, že cesta k moři nebude procházka růžovým sadem, ale s Emanuelovou pozitivní náladou jsme věřili, že i kdyby se nám cestou rozpadlo auto, budeme se tomu smát. Jak se později ukázalo, smích nás sice neopouštěl, ale občas byl spíše zoufalý než upřímný.
Přípravy: Chaos a Emanuelův Optimismus
Přípravy na cestu byly, jak už to tak bývá, chaotické. Zatímco já jsem se snažil dát dohromady auto (starou škodovku, která pamatovala lepší časy), Emanuel se staral o zábavu. To v praxi znamenalo, že mi pouštěl balkánské dechovky a neustále se mě snažil nalákat na ochutnávku slivovice, kterou „preventivně“ vezl s sebou. Snažil jsem se mu vysvětlit, že opilý řidič není to pravé ořechové na dlouhou cestu, ale Emanuel měl pro všechno vysvětlení. „Přece neřídím poprvé, kamaráde! A navíc, slivovice je dezinfekce, to se hodí vždycky!“ Argumentoval. Nakonec jsem kapituloval, ale povolil jsem mu jen malý lok.
Auto jsme nakonec jakž takž dali do kupy. Problém byl, že se nám do něj nevešly všechny věci. Emanuel trval na tom, že s sebou musíme vzít gril a minimálně pět kilo čevabčiči. „Co bychom tam jinak dělali, proboha?“ ptal se. Argumentoval tím, že v Chorvatsku je sice krásně, ale jídlo je tam drahé. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu: gril ano, čevabčiči jen tři kila. Zbytek místa zabral nafukovací člun, který Emanuel považoval za „nezbytnou součást výbavy každého správného mořeplavce“.
Cesta: Noční Můra
Samotná cesta byla kapitola sama o sobě. Hned za Prahou nám praskla pneumatika. Výměna kola proběhla vcelku hladce, i když jsem si při povolování šroubů málem zlomil ruku. Emanuel mi sice „pomáhal“, ale jeho pomoc spočívala spíše v povzbuzování a komentování mého snažení. „No vidíš, už ti to jde! Jen si dej pozor, ať se neušpiníš!“ křičel na mě od auta.
Další komplikace na sebe nenechala dlouho čekat. Uprostřed Rakouska se nám začal přehřívat motor. Zastavili jsme u benzínky a já jsem se snažil zjistit, co se děje. Emanuel mezitím začal flirtovat s prodavačkou. Po chvíli se vrátil s úsměvem na tváři a s lahví piva v ruce. „Říkala, že se nám snaží pomoct, ale nerozumím jí ani slovo,“ řekl mi. Nakonec se ukázalo, že nám došla voda v chladiči. Po dolití vody jsme mohli pokračovat v cestě.
Nejhorší ale teprve mělo přijít. Ve Slovinsku nás chytla bouřka. Liják byl tak silný, že jsem sotva viděl na cestu. Navíc se začalo blýskat a hřmít. Emanuel se sice snažil udržovat dobrou náladu, ale i on byl viditelně nervózní. „To přejde, kamaráde! Hlavně klid!“ říkal mi. V jednu chvíli do nás uhodil blesk. Auto se otřáslo a zhasly světla. Naštěstí se nám podařilo zastavit u krajnice. Chvíli jsme seděli v autě a čekali, až bouřka přejde. Když se počasí umoudřilo, zjistili jsme, že blesk zničil elektroniku v autě. Byli jsme v háji.
Chorvatsko: Kousek Ráje, i přes Všechny Strasti
Naštěstí jsme měli s sebou mobil a mohli jsme zavolat asistenční službu. Po několika hodinách čekání nás odtáhli do nejbližšího autoservisu. Oprava auta měla trvat několik dní. Zpočátku jsme byli zoufalí, ale pak jsme si řekli, že se s tím prostě musíme smířit a užít si dovolenou, jak to jen půjde.
Pronajali jsme si malý apartmán u moře a začali jsme objevovat krásy Chorvatska. Koupali jsme se, opalovali jsme se, jedli jsme místní speciality a popíjeli jsme chorvatské víno. Emanuel se sice neustále snažil grilovat čevabčiči, ale místní mu to kvůli protipožárním předpisům nedovolili. Nakonec jsme se museli spokojit s rybami z grilu, které byly, musím uznat, také vynikající.
Největším zážitkem bylo, když jsme se s nafukovacím člunem vydali na moře. Emanuel se snažil veslovat, ale moc mu to nešlo. Po chvíli jsme se ocitli uprostřed moře a nevěděli jsme, jak zpátky. Naštěstí nás zachránil místní rybář, který nás odtáhl do přístavu. Emanuel mu za to chtěl dát láhev slivovice, ale rybář odmítl. „Ne, děkuji. Mám dost své rakije,“ řekl se smíchem.
Po týdnu stráveném v Chorvatsku jsme se museli vrátit domů. Auto bylo opravené, ale my jsme měli pocit, že už jsme si vybrali veškerou smůlu na příštích deset let. Cesta zpátky proběhla bez větších komplikací, i když Emanuel cestou neustále vyprávěl o tom, jak se chce do Chorvatska co nejdříve vrátit.
Závěr: Stálo to za to?
I přes všechny strasti a komplikace, které nás na cestě do Chorvatska potkaly, musím říct, že to stálo za to. Zažili jsme spoustu dobrodružství, poznali jsme nové lidi a viděli jsme krásná místa. A hlavně, utužili jsme naše přátelství s Emanuelem. I když je občas k neunesení, nedokážu si představit, že bych s někým jiným podnikal takovéhle šílené výpravy. A co vy? Máte také takového kamaráda, se kterým je život jedno velké dobrodružství?
