Článek
Třeba pomohou jiným. A třeba v mezích skutečného usnadní život duševně nemocných a jejich rodin v naší společnosti.
- Problémem v České republice je něco, co bych nazval „falešnou inkluzí“. Jistě, všichni známí a „přátelíčkové“ poví: „V pohodě. To se může přihodit každýmu.“ Ale „v pohodě“ to není. Kupříkladu proto, že jen hrstka z nich vám někdy v budoucnu zvedne telefon nebo se dá na ulici s vámi (aspoň zdvořilostně) do řeči, poněvadž implicitně „s bláznem si nic nezačínej“. Z některých mých (byvších) kolegů se stali amatérští „hodináři“ či „numismatici“. Když na sebe venku natrefíme, vášnivě se ponoří do studia ciferníku svých náramkových hodin, případně hypnotizují povrch zemský, jako by se jim právě zatoulal zlatý dukát s podobiznou Josefa II. Když jsem si přišel do práce (naposledy) pro věci, úsekový šéf mě vyignoroval: ani čistě formálně se se mnou nerozloučil (přitom jsem pro úsek, a tedy i pro něj, makal přes pět let, někdy i o víkendech…). A tak dále. A tak podobně…
- „Vedlejšími“ adresáty duševních pohrom bývají příbuzní. Žena náhle není ženou. Změní se v „ženskou vod toho magora“. Stigma se tím šíří a upevňuje současně. Sociální izolace, do něhož padá rodina en bloc, včetně hmotných následků… V sevřenosti pocitem lidství druhé kategorie…
- Nic proti sekulární společnosti, kdyby ovšem sekulární byla. V reálu je zasvěcena „svatému“ Úspěchu Nehleděnaobětnému, o jehož kult vzorně pečuje „církev“ růstu, růstu, růstu, růstu… A duševně nemocní v ní platí za odpadlíky od „víry pravé“. Za heretiky. Pouze proto, že už nemohli dál…
- Paradoxně (vlastně logicky) jsou pro duševně nemocného příhodnější malá města na okraji. V nich lze přežít zásluhou sdílené kultury „lúzrovství“. Prostě jste leda další, co se mu z nějakého důvodu (jedno jakého) „život nepoved“. Tudíž vítejte… V metropolích a zvláště v metropolích elitářských (číst „hogo fogo“) kruhů to „fachá“ odlišně. Do nich se s příběhem „psychicky labilní osoby“ vracíte podobni středověkému měšťanu korzujícímu si po rynku s dosud viditelnými znaky lepry…
- Pokud už se zaplést s démonizovanou emocí, raději s naštváním než s lítostivostí. Vztek, i kdyby nic jiného, je dynamický a skrývá tvůrčí potenciál ústící v aktivní přístup k životu – jedinečnému (neboť svému) životu. Přeloženo hudbou: blues je blues, ale rock je rock.
