Článek
Pondělí. Jedenáctýho jedenáctý. Svatej Martin.
Svatý Martin,
pod ním kůň bílý,
žerem býlí.
Svatý Martin,
s kopyty od bláta,
žere pantáta.
Du do hajan. Chci teda.
Od poledne nasupenej sem. Umolousanej předně.
ÁLE: Potkal sem k večíru na počtě v Solní mongolskej pár asi tak ve střednim věku. Příjemný lidi. Slušný. Laskavý. Lok z dlaně s horskou vodou. Z tvrdý, předrsný končiny přišli. Jo. Jenomže ta tvrdost je vybrousila v démant. Je jo. Ty jejich voči mluvily: „Neboj se. Neni poslední den. A kdyby náhodou nebo zázrakem byl, je to tim spíš fuk. Šecko fuk. I ta tvoje úzkost. Ty tvý děsy. Třesy. I ten nakyslej spoluvovčan XYZŽ z patra pod selskym rozumem. I tamti nabobové z vouřadu. Kdejakej ko..t. Kdejaká p..a. A taky bezesně kdejaká noc. Šecko. Fuk. Takže v klidu. Pročpa ne? Neboj se. Pročpa taky?“
Kdyby Marie s Josefem byli Mongolové, myslim, že by vypadali, že by působili právě takhlens. Ňák. A ty koledy: „Já malý přicházím koledovat, co umím o Kristu prozpěvovat, že se narodil v Betlémě v jurtě, chci zvěstovat.“
Dřímota.
Spánek.
Dobrou!
