Článek
Zalapala jsem po dechu a jediné, co jsem mu dokázala říct, že si netykáme. Pustila bych se klidně do hádky a nevím, kam až by celý incident došel, ale tramvaj dorazila na zastávku, kde jsem potřebovala vystoupit. Takže jsem slečnu nechala napospas hrubému revizorovi a uklidnila jsem se tím, že se dívky určitě někdo zastane.
Zhruba o měsíc později jsem se ocitla v kůži zmiňované slečny v tramvaji já. Jezdím MHD velice zřídka a vím, pouze to, že se dá jízdenka zakoupit přímo ve voze, když ji u sebe nemám. Nastoupila jsem, ale jako naschvál špatnými dveřmi, jak jsem zjistila, protože terminál na zakoupení jízdenky není u každých nástupních dveří.
Někteří možná namítnete, že se dá koupit jízdenka i přes aplikaci, ale to jsem netušila. Jak jsem již zmiňovala, nejsem pravidelným cestujícím MHD, a přiznám se, že i terminál na lístky pro platbu kartou byl pro mě překvapením.
Tramvaj byla dost plná, a tak jsem se začala prodírat mezi cestujícími. Když už jsem měla terminál na dosah, sahala do peněženky pro platební kartu, slyším za sebou: „Kontrola jízdenek“. Otočím se a muži ukazujícímu odznak revizora odpovídám s úsměvem: „Jdu si ji zakoupit, před chvílí jsem nastoupila a snažím se prodrat k terminálu“. Čekala jsem na nějaké vstřícné gesto a pochopení. Toho se mě ale nedostalo. Revizor začal zvyšovat hlas a několikrát opakoval, že si to mám zařídit, abych měla jízdenku hned a že se takhle vymlouvá každý.
„Tak je to za 1.000 Kč na místě nebo za 1.500 Kč, pokud uhradíte pokutu později“.
„Nemám hotovost, vypište tedy pokutu, ale jsem přesvědčena, že na to nemáte právo“. Odvětila jsem.
„Tak mně ukažte občanský průkaz, vypíšeme to nebo se ještě nějak dohodneme?“ Pokračoval revizor.
„Nemám občanku, vystavují mně novou a náhradní doklad se nevydává. Pas s sebou nenosím tak jedině řidičský průkaz vám mohu ukázat.“
„Tak si vystupte a půjdeme na policii,“ chytl mě revizor za ruku a hrubě strkal ke dveřím. Vůbec jsem nechápala jeho počínání. Rozhlížela jsem se po ostatních, protože naše konverzace nabírala na hlase a revizor byl vzteklejší čím dál více, ale nikdo se nepodíval a ani se mě nezastal, jako já slečny minule. Všichni hleděli do telefonu a nepovažovali za nutné se zapojit.
Zřejmě jsou na to revizoři zvyklí, na ten nezájem, a proto se chovají bez postihu jak hulváti, to vše mně probíhalo hlavou a už jsem se nemohla dočkat, až vystoupíme a byla jsem rozhodnuta s revizorem jít na policejní oddělení a tam si stěžovat na jeho drzé chování. Vystoupili jsme, revizor ještě jednou a důrazněji řekl, ať zaplatím pokutu, že snad 500 Kč najdu, a když jsem řekla, že ne, že chci jít na policii, mávl rukou, a poslal mě doslova a do písmene někam a rázným krokem odešel.
Zůstala jsem stát jako opařená a napadlo mě, že to byl asi falešný revizor a možná i nadmíru chytrý, když věděl, jak si odchytnout někoho, kdo právě nastoupil a ani si nestačil koupit jízdenku. Ale prokázal se odznakem a pochybnosti o tom, že to byl podvodník, se objevily, až když zčista jasna odešel. Ono v této době, kdy je vše dostupné, včetně razítek, průkazek, odznaků i uniforem, je těžké poznat jejich pravost, navíc, když jste vystaveni stresu a nejste vyloženě znalí. A to já nejsem. V podstatě ani nevím, co může takový revizor vyžadovat.
Rozhodla jsem se tedy, že než si doplňovat tyto znalosti, bude jednodušší jezdit autem nebo ještě lépe, chodit pěšky. Aspoň udělám něco navíc pro své zdraví.
