Článek
Pozdravit, poprosit a poděkovat bylo první, co učili moje rodiče mě. V tom samém modelu jsem vychovávala i svoji dceru. Ale ty doby, kdy se kladl důraz na tyto priority jsou dávno pryč. Dnes, když potkáte dítě, které pozdraví, poprosí a poděkuje, tak jste spíš v šoku, než to brát jako samozřejmost.
Samozřejmostí jsou naopak vzteklé řvoucí děti, které se válí po zemi na chodníku, v obchodě, v čekárnách a svým řvaním si vymáhají to, co jim rodič odepřel. Většinou telefon nebo tablet. Dítě v raném věku už obyčejně často nějaký také má, aby od něj měla matka či otec visící nonstop na mobilu klid. Pokud jim ho pak vezmou, nebo se jejich potomkovi nepovede nějaká hra, vztekle kope a řve. To je naprosto běžné. Určitě to vídáte také a říkáte si, to snad není možné a kroutíte hlavou. Nic jiného dělat ani nelze.
Běhající a ječící děti v restauracích jsou také fajn. Nikdo je neokřikne, rodiče si vesele povídají a jejich nevychované dítě vám kazí poklid při jídle. Pokud se odhodláte a něco podotknete, jste špatní vy a se zlou se potážete. Tak zbývá jen čekat, než odejdou anebo než dítě vběhne pod nohy obsluhujícímu personálu, který přes talíře a plata pod sebe nevidí a rodiči snad dojde, že to není dětské hřiště. Ale možná také ne…
Učili vás chovat se slušně k přírodě a ke zvířatům? Mě ano. A když vidím někde v parku, jak malé dítě vláčí pejska, tahá ho na vodítku, protože rodiče si spletli plyšáka s živým tvorem, jde mi mráz po zádech. A na další zvířátka, co mají doma, nechci ani pomyslet. Kolikrát jsem se neudržela a něco řekla. Ani nemusím popisovat reakci, si myslím….
Děti trhají v parcích kytky, lámou stromy, chovají se jak neandrtálci a nikdo jim nic neřekne. Když to neudělají rodiče, kteří jsou sami samozřejmě také nevychovaní, a přijde jim to normální, člověk si říká, že třeba ve školce by se mohlo něco trochu napravit. Ale od doby, co často chodím do parku, kde je hřiště pro seniory a o pár metrů dál hřiště pro děti, však tato moje vidina zcela zmizela. Děti v předškolním věku lezoucí a visící ve špinavých botách po strojích, na které si pak ti, co si přijdou zacvičit, sednou, jsou naprosto běžně denně k vidění. Učitelky nebo vychovatelky stojí opodál, povídají si a neřeknou dětem, že se to nemá, že se na lavičce sedí a nechodí se po ní. A že se nelámou větve ze stromů a ani se netrhají zbytečně kytky a že šneci nejsou na házení.
Tak kdo je to tedy naučí?
Myslíte si, že ta menšina slušně vychovaných dětí a následně dospělých, kteří budou třeba i na vysokých pozicích ovlivňovat náš život zde, na planetě Zemi, usměrní a ustojí počiny té druhé, větší části? Věřme, že ano.
Nyní se i já přikláním k provozování restaurací, kde nemají nevychované děti a jejich rodiče co pohledávat a dovolená v hotelu s pláží jen pro dospělé je také jasná volba. A vám, mladým rodičům, co vychováváte děti tak, že se s nimi nemusíte stydět vyjít ven, mezi lidi držím palce a děkuji vám za všechny, kteří věří více té„ staré škole“, než modernímu způsobu výchovy, která směřuje nejen k tomu, že si dítě bude moc vybrat pohlaví, ale i k tomu, že z dětí vyrostou zlí, vzteklí, sobečtí a neempatičtí jedinci.
