Článek
Nakupování v drogerii mám ráda. Myslím, že většina žen. Člověk si tam tak chodí, prohlíží různé rtěnky, tu a tam přičichne k aviváži, k nějakému vzorku parfému. Vnímám to jako takový klidný nákup. Ovšem poslední návštěva drogerie klidná rozhodně nebyla. Prvních pár minut ano. Poté vstoupila do obchodu paní s asi tříletým chlapečkem. Vzala si košík a v tom jí začal zvonit telefon, že to bylo slyšet na celou prodejnu. Protože máme všichni pouze dvě ruce, chlapečka pustila, začala telefonovat, druhou rukou si brala zboží do košíku, a i když mluvila lámanou češtinou, celá prodejna věděla, že řeší s kamarádkou včerejší oslavu narozenin. Na to, že má s sebou dítě, evidentně zapomněla. To si prohlíželo zboží také. Regály s různými výrobky jsou velice nízko, takže chlapeček na mnohé krásně dosáhl, ale zpátky už je nevracel a házel je okolo sebe. My, ostatní nakupující, jsme kroutili hlavou a protáčeli oči. V podstatě jsme se dorozumívali telepaticky a všichni jsme byli zajedno, že by měla matka dítě usměrnit.
Pohled dokáže říct vše. Ono je to také celkem jediné, co člověk v této době může udělat. Koukat se a kroutit hlavou. Mnoho mladých rodičů má jiný názor na výchovu a nechává děti projevit svoje emoce a potřeby, jak to nazývají. Takže to, co my považujeme za nevychovanost je pro ně naprosto normální. Ono, když maminka chodí po drogerii s telefonem a mluví nahlas bez ohledu na ostatní, mně zrovna moc slušné také nepřijde. Čekali jsme tedy, jestli někdo z personálu zasáhne a chlapečka, respektive maminku napomene.
Stalo se tak. Maminka s hodně nepříjemným výrazem přestala telefonovat, uvolnila si ruku od telefonu a popadla za ni svoji ratolest. A v tom okamžiku začalo peklo na zemi. Tedy v prodejně. Chlapeček křičel, brečel, vztekal se, válel se po zemi a ona ho táhla směrem ke kase. Všichni jsme opět zděšeně vyvalili oči, někteří určitě zapřemýšleli o nákupu špuntů do uší, ale opět nikdo nic neříkal. Já to ovšem po pár minutách nevydržela a zrovna, když jsem se chystala mladé paní říct, že tam není sama, udělala to jiná žena za mě. „Utište si konečně to dítě, kdo to má poslouchat,“ řekla. A to neměla dělat. Matka chlapečka se do ní pustila a musím říct, že české nadávky uměla zcela bezchybně. I klika od dveří se musela červenat. Zřejmě v tom má praxi a nebylo to poprvé, co musela čelit někomu, kdo řevu jejího syna neholdoval.
V jednu chvíli se tak nahlas projevovali oba. Matka i syn. A to už jsem nezvládla, nechala košík i s nákupem na prodejně a odešla. Holt jablko nepadá daleko od stromu.
