Článek
Pokud si někdy pouštíte rádio, možná jste si všimli, že v mnoha písních se zpěváci a s nimi i autoři textů vyznávají z citů, které berou dech:„Bez tebe nemůžu dýchat.“„Jsi můj celý svět.“„Jen ty mě můžeš zachránit.“
Jenže když přeladíte stanici nebo počkáte na další skladbu, často přijde úplně jiný tón — písně o zlomeném srdci, zradě a hlubokém zklamání.
Proč je lidská láska tak často spojená s tak velkou bolestí?
Možná proto, že od lidí někdy očekáváme něco, co nám žádný člověk na světě nedokáže dát.
Past obrovských očekávání
Když se zamilujeme, máme přirozenou tendenci druhého idealizovat. Podvědomě od něj čekáme, že naplní všechny naše citové potřeby. Že nás dokonale pochopí, nikdy nezklame, zahojí naše vnitřní rány a dá našemu životu smysl.
Jenže lidé na tohle všechno jednoduše nemají kapacitu. Každý má své slabosti, své těžké dny, své limity. A ani ten nejbližší člověk nemá schopnost chovat se jako Bůh a nést tíhu všech našich očekávání.
Když od partnera chceme dokonalost, dostáváme se do pasti, kde nakonec trpí oba. Můžeme na něj klást břemeno, které vlastně není žádný člověk schopen unést.
Když trpí všichni
Pokud od člověka čekáme absolutní a bezchybnou lásku, pravděpodobně se stane několik věcí:
Můžeme být zklamáni
Dřív nebo později přijde moment, kdy partner neudělá nebo neřekne to, co právě potřebujeme. A vnitřní prázdnota se znovu ozve.
Utrápíme druhého člověka
Cítit, že jste pro někoho „vším“ a že nesete odpovědnost za jeho štěstí, může být obrovský tlak. A žádný člověk v tomhle pravděpodobně dlouhodobě neobstojí bez následků.
Odsuneme Stvořitele na vedlejší kolej
Když si z člověka uděláme střed svého světa, začneme po něm chtít něco, co nám může dát jen Bůh.
Bůh, který žárlivě miluje
Bible na mnoha místech popisuje Boha jako „žárlivě milujícího“. Lidská žárlivost bývá často majetnická a sobecká, ale Boží je jiná.
Je to hluboká, věrná a oddaná láska Otce, který ví, že člověk byl stvořen k tomu, aby Jej měl v centru svého života.
Bůh ví, že když absolutně připoutáme své srdce k lidem nebo věcem, nakonec nás to zraní. Proto nám dává jasné směřování:
„Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je nejdůležitější a první přikázání.“
(Matouš 22:37,38)
A hned k tomu dodává:
Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.
Jak je z textu patrné, lidi, tedy své bližní, máme milovat jako sami sebe. Je to vlastně pojistka, jak nemít zbytečná očekávání.
Bůh jediný „unese“ naši lásku, mnohonásobně opětuje a nikdy nás v ní nezklame.
Láska, která osvobozuje
Když pochopíme, že naši nejhlubší touhu po bezpečí a přijetí může naplnit pouze Jehova či Jahve ( osobní Boží jméno, v původních Biblích uvedeno mnoha tisíckrát),může se nám velmi ulevit.
Už nebudeme od partnera ani od jiných lidí vyžadovat, aby byli našimi zachránci. Odpustíme lidské chyby, protože náš zdroj bezpečí, důvěry leží jinde. Budeme moci milovat svobodně, bez nezdravých očekávání.
Zamilované písničky mají pravdu v tom, že existuje dokonalá absolutní láska. Musíme ji začít hledat na správném místě- u toho, kdo stvořil lidi i podmínky pro život v nehostinném vesmíru. U toho, kdo nás zná nejlépe a ví co je pro nás nejlepší.
