Článek
Měla jsem pauzu mezi schůzkami a rozhodla jsem se ji využít produktivně. Plán byl jednoduchý: dát si něco dobrého, vypít kávu, sníst zákusek a mezitím vyřídit pracovní e-maily. Efektivita na prvním místě – vyřídit práci a moci jít dříve domů.
Vešla jsem do útulné kavárny, objednala si a pohodlně se usadila. Jakmile mi obsluha přinesla voňavé kafíčko a chutný zákusek, sáhla jsem do tašky pro notebook. Sotva jsem ho stihla otevřít, byla u mého stolu zpět obsluha s nečekaným sdělením: „Je mi líto, ale notebook musí pryč. U nás to není dovoleno.“ řekla a ukazovala na cedulku na dveřích.
Překvapeně jsem na ni pohlédla. „A proč, prosím vás? Nebudu si nic pouštět nahlas,“ ujistila jsem ji.
Důvod zákazu mi otevřel oči
Jejich kavárna se stala obětí trendu freelancerů, kteří si z veřejných míst dělají kancelář. Chodí to tak, že přijdou, objednají si jedno caffe latte a vodu. Pak zde vysedávají celé hodiny s notebooky. Zabírají místa platícím zákazníkům a kavárna tak přichází o zisk.
I když obsluha chápala, že můj případ je jiný, měla jsem v plánu být tam jen krátce, poprosila mě, abych notebook uklidila. Obávali se „řetězové reakce“ u ostatních hostů. S pochopením jsem vyhověla, omluvila se a zařízení vrátila do tašky.
Incident mě přiměl k zamyšlení
Od pandemie mnoho lidí ztratilo tradiční kanceláře a začalo pracovat odkudkoli. Kavárny se staly oblíbenými improvizovanými pracovními prostory. Je to pohodlné, příjemné prostředí s dobrou kávou a často i Wi-Fi připojením. Pro pracovníky na volné noze nebo zaměstnance bez pevné kanceláře je to ideální řešení.
Na druhé straně stojí provozovatelé kaváren, kteří se potýkají s ekonomickou realitou. Jejich podnik není navržen jako coworkingové centrum, ale jako místo, kde si lidé přijdou vychutnat nápoje a občerstvení, pohovořit s přáteli a poté uvolnit místo dalším. Když host obsadí stolek na čtyři hodiny a utratí částku za jednu kávu, kavárna prodělává.
Některé podniky se přizpůsobily
Nabízejí speciální pracovní koutky, zpoplatněné Wi-Fi po určité době nebo minimální konzumaci. Jiné, jako ta „moje“, se rozhodly pro radikálnější řešení a notebooky zcela zakázaly.
Ačkoli jsem v tu chvíli byla trochu zklamaná, že nemohu svůj plán realizovat, rozhodla jsem se pravidlo respektovat. Místo práce jsem si vychutnala chvíli klidu, soustředila se na kávu a zákusek, a pozorovala dění kolem. Bylo to vlastně příjemné vytržení z každodenního shonu. A navíc se kavárnice tak rozpovídala, že jsem tím získala novou klientku. Takže i tak to kafíčko bylo efektivní!
Možná bychom měli všichni občas zavřít notebooky a uvědomit si, kde se nacházíme. Kavárny byly odjakživa místem setkávání, konverzace a odpočinku, ne volně přístupnou kanceláří. Respektováním původního účelu těchto prostor projevujeme ohled nejen k majitelům podniků, kteří se snaží udržet svůj byznys nad vodou, ale také k atmosféře míst, která nám nabízejí útočiště před digitálním světem.
Příště, až budu mít pauzu mezi schůzkami, možná zkusím jen vypnout, být přítomná v daném okamžiku a nechat pracovní e-maily na později. Anebo si předem najdu kavárnu, která je „notebook-friendly“ – a pak tam třeba nechám větší spropitné jako poděkování za pohostinnost.
