Důchody v 65: Spása pro unavené dělníky, nebo ekonomický problém pro naše děti?

Ministr práce Aleš Juchelka chce zastropovat důchodový věk na 65 letech a navýšit valorizace penzí tak, aby se důchody zvyšovaly o inflaci a polovinu růstu reálných mezd, nikoli o třetinu jako dosud. Navrhované změny by státní rozpočet zatížily až 127 miliardami korun ročně, přičemž někteří ekonomové odhadují skutečný dopad ještě výše. Kde se peníze vezmou, ministr zatím jasně nevysvětlil. A právě tady začíná problém, který přesahuje otázku penzijního věku a dotýká se každého, kdo dnes pracuje, odvádí pojistné a doufá, že to jednou bude mít smysl.

Řemeslník, dělník na výrobní lince nebo zdravotní sestra odcházejí do penze se zcela jiným tělem než člověk, který celý život pracoval za stolem, přesto stát všechny měří stejným metrem. Věk 65 let pro mnoho lidí není vstupem do zaslouženého klidu, ale okamžikem, kdy jejich tělo fyzicky dál nestačí a kdy ho léta fyzické zátěže doženou způsobem, který žádná tabulka ani statistika nezachytí.

Hranice 67 let pak působí pro velkou část pracující populace jako číslo odtržené od reality každodenní fyzické práce, a to je argument, který v debatě zaznívá čím dál hlasitěji a s rostoucí oprávněností.

Lidé ve třiceti nebo čtyřiceti letech by si rádi odkládali peníze na stáří stranou, protože intuitivně tuší, že státní systém nemusí za dvacet nebo třicet let fungovat stejně jako dnes. Jenže realita vypadá jinak, než jak si politici v debatách o důchodech rádi představují.

Nájmy v českých městech spolknou podstatnou část výplaty ještě předtím, než přijde cokoli jiného, a hypotéka, která by situaci řešila, naráží na podmínky, které jsou v posledních letech výrazně přísnější. Banky vyžadují vyšší vlastní zdroje a úrokové sazby zůstávají na úrovních, které mnoho mladých lidí z trhu jednoduše vylučují.

Výsledek je předvídatelný: odkládání peněz na důchod se jeví jako luxus, na který prostě nezbývá, a spoření na penzi se stává tématem pro ty, kdo mají bydlení vyřešené, ne pro ty, kdo teprve hledají, kde hlavu složit.

A tak tahle generace počítá s tím, že nebude muset pracovat do 67 let, ale spíše do 70, aby stihla vše zaplatit.

Pak se všichni diví, že mladá generace nemá chuť ani energii přemýšlet o dětech, protože proč zakládat rodinu, když není kde bydlet a když každý nečekaný výdaj ohrozí křehkou rovnováhu rodinného rozpočtu. Důchodový systém přitom stojí na prostém předpokladu, že budoucí generace budou odvádět pojistné a financovat důchody těch předchozích.

Čím méně se rodí dětí, tím méně lidí bude jednou do systému přispívat, a tento výpočet, o kterém se mluví roky, stále čeká na odpověď, která by skutečně fungovala v praxi. Místo toho se vedou spory o to, zda do penze v 65, nebo 67 letech, zatímco základní podmínky pro normální rodinný život zůstávají nevyřešené.

Člověk, který celý život poctivě platí odvody, má logické očekávání, že na stáří dostane zpět aspoň část toho, co do systému vložil. Jenže systém je průběžný, peníze nejdou na osobní účet, ale rovnou k těm, kdo jsou dnes v důchodu, a pravidla se mění tak, jak se mění politické priority.

Co platilo při vstupu do práce, nemusí platit při odchodu z ní o třicet nebo čtyřicet let později. Není divu, že důvěra v celý systém postupně klesá napříč generacemi, u mladých i u těch, kteří mají do důchodu jen pár let a nejsou si jisti, co je čeká.

Debata o dvou letech důchodového věku je legitimní a zaslouží si pozornost, ale sama o sobě nestačí, protože dokud se souběžně neřeší dostupnost bydlení, reálné podmínky pro mladé rodiny a dlouhodobá udržitelnost celého systému, bude každý návrh jen dočasnou záplatou na hlubší strukturální problém. Naše společnost si zaslouží debatu, která nejde jen po povrchu čísel a politických prohlášení, ale ptá se nahlas, proč lidé přestávají věřit, že se jim jejich práce, roky odvodů a životní oběti jednou skutečně vrátí.

Zdroje: Novinky