Článek
Jaro. To krásné roční období, kdy se slunce a déšť střídají jako mix od DJ na diskotéce. A já, jako správná žena, stojím každé ráno před skříní s výrazem, který by vyděsil i zkušeného psychologa. Dneska to ale bude jinak! Dneska se obleču dobře.
Ráno začíná geniálním plánem
Probouzím se, slunce svítí, ptáci zpívají. „To je parádní ránko.“ říkám si a s úsměvem sahám po županu. Dám si kafíčko, omrknu z okna počasí a pak radši ještě předpověď na celý den. A nastává klasické rozhodování u skříně, protože venku sice je pod nulou, ale má být odpoledne teplíčko. Co já si obleču?
Znovu se podívám na mobil, a ten mi hlásí celý den sluníčko. „Po práci má být okolo 15 °C, přece se nepotáhnu s bundou!“ Sáhnu po teplé mikině, botaskách a mažu do práce.
Dopoledne situaci monitoruji z okna
V práci máme výhled přímo na ulici, tak vidím jak všichni chodí v bundách a otírají si pot z čela. „Ha! Dneska nebudu za pako.“ říkala jsem si v duchu.
Těsně před koncem směny se ženou mračna
Když konečně vyjdu z práce, slunce nikde! Asi začne pršet. „To nic,“ říkám si, „mikina přece zvládne i lehký deštík.“ Ale deštík se změnil v průtrž mračen a já se začala měnit v mokrou slepici. Všichni kolem mě, zabalení v bundách, se na mě dívají s výrazem: „Hlavně, že je v mikině frajerka!“.
Po příchodu rovnou do županu
Domů dorazím promočená a promrzlá na kost, manžel se mi chechtá. Ale já to radši ignoruju a jdu si dát horkou sprchu. Postavím si vodu na čaj a říkám si: „Už nikdy víc,“ šeptám si, „už nikdy nebudu věřit předpovědi počasí!“ Zbytek týdne strávím v posteli, s kapesníkem v ruce a s pocitem, že jsem to zase „vymňoukla“.
Dá se někdy tento souboj vyhrát?
Po týdnu stráveném v posteli se cítím lépe. Půjdu konečně ven a slunce zase krásně svítí. „Možná to přece jenom nebude tak hrozné,“ pomyslím si a s úsměvem sahám po… bundě? Mikině? Dilema začíná nanovo.
S odstupem času si říkám, že jediným východiskem je práce z domova. Ale i tak si myslím, že tento koloběh nikdy neskončí. On by ten život byl jinak nuda, nemyslíte?
