Článek
V malém městečku nedaleko hranic se před lety odehrál příběh, který chytl za srdce všechny místní. Je o věrnosti, která nezná hranic a vášně do cestování vlakem. Černý pasažér, který na cestu ještě dostal pamlsek od průvodčího.
V neděli se jezdilo na výlet
Když byl Max malé štěňátko, panička ho učila jezdit vlakem. Neměla vozidlo a nechtěla malé štěně nechat doma samotné. Každou neděli totiž jezdila k rodičům, kterým pomáhala s úklidem a také jim i uvařila něco dobrého k obědu.
Štěňátko si rodiče Marie okamžitě zamilovali, Max byl velmi společenský a každé setkání s lidmi si naplno užíval. Postupem času se z malého štěňátka stal statný parťák, ale radost z výletu byla stále silnější. Jakmile se Marie ráno zdržela, netrpělivě stál u dveří a čekal, až konečně vyrazí na nádraží.
Na nádraží je všichni znali
Průvodčí, když prodával jízdenky, vždy schovával pro Maxe piškot v kapsičce u košile. I strojvedoucí se s nimi pravidelně zdravil a občas prohodil pár slov o počasí nebo o tom, jak Max zase vyrostl. Stali se nedílnou součástí nedělního vlaku v 8:45.
Každá jízda byla stejná, Marie s Maxem nastoupila do vlaku a za tři stanice vystupovali. Poté šli z nádraží jen kousek k domu rodičů.
Marie náhle zemřela
Když Maxova panička zemřela, pejska se ujala její dcera, která bydlela ve stejném městečku. Jakmile byla neděle, Max přeskočil plot a pelášil na nádraží. Jana o tom neměla ani ponětí, protože byla v práci.
Na nádraží počkal, až nastoupí první cestující, a poté proběhl také do vlaku. Když ho uviděl průvodčí, draly se mu slzy do očí. Pohladil Maxe a na jeho stanici mu otevřel dveře, ten běžel rovnou k domu rodičů Marie.
Ti volali Janě, že Max je u nich, ať se nebojí. Večer se Max vydal zpět na nádraží a jel domů. Takto se to opakovalo ještě několik měsíců.
Stal se nejlepším černým pasažérem
Do teď se o něm vypráví jako o nejvěrnějším příteli a černém pasažérovi, kterému to pracovníci na dráze rádi prominuli a ještě mu vždy přinesli něco dobrého.
Když už jednoho dne nedorazil ráno na nástupiště, strojvedoucí ještě několik minut čekal, jestli ještě nedorazí. Ale už nedorazil.
Maxík navždy usnul v křesle, ve kterém často odpočívala jeho zesnulá panička. Věřím, že teď jezdí každou neděli vlakem společně, jen na druhé straně duhy.
