Nemoci, hlad i olovo: Pozůstatky Franklinovy výpravy stále ožívají pod rukama badatelů

Když v květnu 1845 mizely stěžně obou lodí za obzorem u anglického Greenhithu, věřil na palubě každý ve slavný návrat. Sir John Franklin, ostřílený mořeplavec a bývalý guvernér Tasmánie, měl konečně zdolat Severozápadní průjezd, vysněnou spojnici mezi Atlantikem a Pacifikem kolem severu Ameriky. V podpalubí ležely zásoby na tři roky a Franklin počítal, že mu vydrží klidně pět. Franklinova expedice se místo triumfu propadla do ledu a mlčení.

Výpravu prosadil sir John Barrow, druhý tajemník britské admirality, kterému bylo v roce 1845 už dvaaosmdesát let. Objevení průjezdu slibovalo Británii politický zisk. Velení nakonec připadlo Franklinovi před jmény jako Parry, Ross nebo Crozier.

Lodě Erebus a Terror původně sloužily jako válečná plavidla, konstruktéři je přestavěli pro polární podmínky. Dostaly vyztužené přídě, parní stroj s lodním šroubem a tříletou zásobu jídla. Část potravin nasolili postaru, část zavařili do plechovek uzavřených olovnatou pájkou. Sladkou vodu pro parní stroj vyrábělo destilační zařízení, jehož některá potrubí odlili z olova. Tehdy v tom nikdo neviděl hrozbu. Právě tenhle kov padne o generace později mezi hlavní podezřelé.

Devatenáctého května 1845 zvedla výprava kotvy a zamířila na sever. Pod Franklinovým velením vyplouvalo čtyřiadvacet důstojníků a sto deset námořníků. Pět mužů však expedici opustilo ještě v rané fázi plavby, takže konečný stav posádky činil 129 mužů. Naposledy je spatřili Evropané v létě 1845 v Baffinově zálivu, kde čekali na příznivé podmínky. Franklin prý hrdě oznámil, že zásob mají na pět let.

První zimu strávila posádka na Beecheyho ostrově. Zemřeli tu tři muži, hlavní topič John Torrington a námořníci John Hartnell a William Braine. Pátrací týmy tu později našly základy staveb i podivnou pyramidu z prázdných konzerv naplněnou štěrkem. Její smysl nikdo nerozluštil. Zarazila je ještě jedna věc. Posádka po sobě navzdory přímému nařízení admirality nezanechala jedinou písemnou zprávu o vylodění. Přitom krátký zápis u kamenné mohyly patřil mezi železné zvyklosti tehdejších výprav.

V září 1846 uvázly obě lodě v ledovém příkrovu u Ostrova krále Viléma a už se nehnuly. Posádka tu přečkala dvě zimy a ztráty rychle rostly. Jedenáctého června 1847 zemřel sám John Franklin. Zbylí muži opustili lodě 22. dubna 1848 a vydali se pěšky k řece Back River na kanadské pevnině. Cesta ležela nad jejich síly, umírali stovky kilometrů od záchrany.

Po dvouletém tichu začala veřejnost tlačit na admiralitu. Novináři, poslanci i Franklinova manželka Jane žádali záchranu. Británie se bála o svou pověst, a tak vypsala odměnu 20 000 liber pro kohokoli, kdo posádce pomůže. Jen do roku 1864 vyrazilo šestnáct záchranných výprav.

Skotský lékař John Rae se pak setkal s Inuity a získal od nich předměty z výpravy i otřesné svědectví. Domorodci viděli skupinu asi čtyřiceti bílých mužů a později našli desítky těl. Z obsahu jejich kotlíků usoudili na kanibalismus. Britská veřejnost odmítala zprávě věřit a Raea tvrdě odsuzovala. Pozdější archeologické nálezy i další výprava jeho slova podpořily.

Výprava financovaná Jane Franklinovou později narazila na dvě zmatené zprávy v náprsní tašce jednoho z mrtvých. Někdo je napsal pozpátku a většina textu zůstala nečitelná. V dubnu 1859 našel William Hobson u Ostrova krále Viléma první souvislou zprávu z výpravy. Jedna část hlásila, že je vše v pořádku, druhá dopsaná o rok později oznamovala smrt Franklina a opuštění lodí.

Od osmdesátých let dvacátého století zkoumají badatelé nalezené kosti i dobře zachovaná těla z Beecheyho ostrova. Tři pohřbení muži měli v tělech zvýšenou hladinu olova, ne však tolik, aby je zabila. Plíce nesly těžké poškození, takže je nejspíš skolil zápal plic nebo tuberkulóza.

Dobová verze zněla dramatičtěji. Toxikolog Petr Klusoň z Ústavu chemických procesů Akademie věd popsal, jak američtí antropologové těla exhumovali a našli v nich velmi vysoké dávky olova. Podle tohoto staršího výkladu kov ničil neurony v mozku a připravil posádku o zdravý úsudek. Za zdroj označoval hlavně konzervy uzavřené olověným svárem.

Novější bádání ovšem tuhle příčinu zmírňuje. Většina vědců dnes otravu olovem za hlavního viníka nepovažuje. Stejné plechovky se tehdy běžně používaly na jiných lodích bez potíží. Smrt spíš přinesla souhra několika ran, tedy nemoci, podvýživa, hlad a nemilosrdný chlad. Řezné stopy na kostech potvrdily, že zesláblí muži sáhli v úplném konci ke kanibalismu. Přesnou příčinu tolika úmrtí badatelé dodnes nedokážou tvrdě podložit.

Dlouhé mlčení prolomil až sonar. V září 2014 objevil kanadský tým vrak Erebu pouhých jedenáct metrů pod hladinou. O dva roky později se ozval i Terror, který ležel sto kilometrů jižněji, než vědci čekali. Skutečný obrat přinesla starobylá DNA. Kanadští badatelé porovnali genetický materiál z pozůstatků na Ostrově krále Viléma se vzorky od potomků posádky. V roce 2026 tak ztotožnili čtyři další muže a celkový počet vzrostl na 6 ze 129. Nové studie vyšly v časopisech Journal of Archaeological Science a Polar Record.

Jedna identifikace vyřešila hádanku otevřenou od roku 1859. U osamělého těla zhruba sto třicet kilometrů od ostatních ležely papíry Harryho Peglara, velitele příďového stěžně z Terroru. Oblečení přitom patřilo správci, tedy níže postavené funkci. DNA potvrdila, že kostra opravdu patří Peglarovi. Vědci se domnívají, že ho během plavby mohli degradovat za opakované přestupky, roli správce tedy zřejmě skutečně zastával.

Objevila se i překvapivá asymetrie. Kromě Peglara sloužili všichni dosud ztotožnění muži na Erebu, ačkoli obě lodě měly zhruba stejně velké posádky a vzorky pocházely od potomků z obou stran. Peglar tak zůstává jediným identifikovaným námořníkem z Terroru a zároveň jediným, o kom se soudí, že zemřel sám. Proč se dosud nepodařilo identifikovat další členy posádky Terroru, zůstává otevřenou otázkou.

Práce zdaleka ale nekončí, protože badatelé mají k dispozici DaNA nejméně čtrnácti dalších neztotožněných námořníků. Stačí najít jejich potomky ochotné poskytnout vzorek a z anonymního ledu se vynoří další jméno.

Více než sto osmdesát let zůstávala Franklinova expedice zahalena tajemstvím. Teď se pomalu mění v příběh konkrétních mužů s hodnostmi a osudy. Torrington pohřbený hned první zimu, Peglar odhalený po generacích, Bridgens vrácený vědě moderní analýzou. Přestávají být bezejmennými kostmi ve sněhu.

Arktida je držela skoro dvě století a stále mnohé skrývá. Přesto začíná svá jména vydávat zpět, jedno po druhém, jako by chtěla doříct osud těch, kdo se domů nikdy nevrátili.

Zdroje: Autorský text, National Geographic, Wikipedie, Český rozhlas