Článek
V naší vsi bydlela jedná hodná tetka, jmenovala se Vlasta. Bydlela v malém domku se zahrádkou na konci vesnice. Často jsem ji vídala, když jsem chodila do lesa na procházku. Když nedělala na zahrádce, tak seděla na lavičce před domem a koukala do dálky. Jednou jsem se u ní zastavila na kafíčko a Vlasta se rozpovídala o své rodině.
Její děti žily po celé republice, jedna dcera v Praze, syn v Ostravě a nejmladší Tereza v Plzni. A s nimi i její čtyři vnoučata, která milovala nade vše. „Víš“ říkala mi tehdy při tom kafi, „nejvíc se vždycky těším, když zazvoní telefon. To srdce se mi rozbuší, když slyším: Babi, můžu k tobě přijet? Jenže…“ A pak se odmlčela a já viděla, jak jí zvlhly oči.
Postupně mi svěřila, jak to u nich chodí. Než vnoučata dorazí, musí jim poslat peníze na cestu. „Však víš, jak to dneska je, študujou, nemají,“ omlouvala je. A když už přijedou, první cesta vede do kuchyně. Vlasta vždycky všechno nachystá, hlavně řízky, salát, buchty. Nohy už ji tolik neslouží, ale stejně stráví celý den vařením.
„Babi, máš něco dobrého?“ To bývá první věta po pozdravu. A když je poprosí o pomoc s nádobím? To byste je měli vidět. Jako by po nich chtěla, aby přestavěli barák. Jsou unavení z cesty, musí si odpočinout… A tak sedí na gauči s telefonem v ruce a něco tam pořád ťukají.
Nejvíce Vlastu trápilo to, že si děti s ní ani moc nechtějí povídat. Když se je na něco zeptala, odpověď byla většinou strohá. Nebo se dozvěděla, že tomu stejně nebude rozumět, tak to nemá cenu řešit.
Přesto je všechny bránila. „Jsou to hodné děti,“ říkala vždycky. „Jen ta doba je jiná. Všechno berou jako samozřejmost.“ Viděla jsem na ní, jak ji to trápí, ale zároveň jak je šťastná za každou návštěvu.
Když jsem odcházela, zrovna vytahovala z trouby další plech buchet. „Petr říkal, že možná o víkendu přijede. Musím být připravená,“ usmála se. A v tom úsměvu bylo tolik lásky i smutku zároveň.
Vlasta už není mezi námi, ale často na ni myslím. Na její nekonečnou lásku k vnoučatům, která možná ani nechápala, jak moc jim toho dává. A jak málo dostává zpět. Byla jako mnoho jiných babiček - se srdcem na dlani a peněženkou vždy otevřenou, i když sama neměla nazbyt.
Nenechte své rodiče či prarodiče zapomenuté na vsi, potřebují společnost a lásku.
