Článek
Když jsem přes týden volala s kamarádkou, divila jsem se, jak většina Čechů řeší aktuální stav počasí. Je leden, zimní měsíc, ano padá sníh a je hluboko pod nulou. To jsme opravdu už tak zhýčkaní?
Nákupní centra mají poloprázdná parkoviště, protože se většina lidí bojí sednout do auta. Co kdyby dostali smyk, co kdyby někde uvízli. Kam tahle doba spěje. Kamarádka si zoufale stěžovala na to, že přichází o výdělky. Jedna zákaznice za druhou jí ruší termíny na kosmetiku, protože „padá sníh“, ať se nezlobí. Storno poplatek? Kdepak, přece se včas omluvily. Ona sedí téměř půl dne v salonu na prázdno a tuší, že tento měsíc netrhne dostačující částku a škrtí si radši opasek.
A není sama. Ruší se prohlídky nemovitostí, obchodní jednání, stěhování, doprava, prostě vše, co má společného s dopravou. Takže vlastně skoro vše.
Sníh zasypal silnice a většina řidičů se bojí vyrazit ven.
Štěstí, že se této doby nedožil tatínek
Kdysi, když napadl sníh, lidé fungovali jako každý jiný den. Nejeli silničáři? Silnici protáhl místní Pepík s traktorem, protože to bylo normální, že si lidé pomáhali navzájem.
Zamrzl rybník? Děti šly bruslit, a když to neuměly, šly bobovat, sáňkovat nebo stavět bunkr. Nejel autobus? Tak děti ze školy svezli ti, kteří jeli kolem z práce domů, protože se všichni v okolí znali.
Někdo nemohl do obchodu, protože měl slabé auto? Pomohl mu soused. Do teď si pamatuji tu omluvenku do školy, že je vesnice odříznutá od světa a čekalo se na frézu, až k nám udělá cestu. Sněhu bylo tolik, že když jsme za pár dní jeli autobusem, jeli jsme jako v bílém tunelu. Jenže to byla masa sněhu, ne pár cm na silnici.
Do teď si pamatuju, jak táta jezdil do krámu s traktorem a zásoboval celou vesnici čerstvým pečivem, protože ti starší neměli jak se dostat pryč. A když jednou napadlo ještě víc sněhu, vzal si běžky, dal si ruksak na záda a jel.
O to víc nechápu tu rozmazlenost dnešní doby
Máme silná auta s vyhřívanými sedadly, zimními pneumatikami a navigací, která varuje před ledovkou a nehodami na silnici. Vše nám přivezou až pod nos, maximálně se to zpozdí o pár hodin. A i tak je nám to málo. Stěžujeme si, rušíme věci, které někomu mohou zapříčinit škodu.
Co se změnilo za těch posledních třicet let? Sníh pořád padá stejně, jen ho je o dost méně. My jsme se ale změnili. Vyměnili jsme solidaritu za izolaci, soběstačnost za závislost na službách. Rušíme schůzky, na které se lidé připravovali týdny, aniž bychom přemýšleli o tom, že tím způsobujeme někomu reálnou škodu. Často i sobě. Ztrácíme peníze, čas a příležitosti kvůli něčemu, co by ještě před pár desetiletími nikdo nepovažoval za překážku.
Někteří volný čas vyplňují marketingem, to jim ale nezalepí díry v diáři a nezaplatí účty.
Cena našeho pohodlí dopadá na druhé
Je zajímavé, jak snadno si vymluvíme, že „přece nemůžu nikam jet, když padá sníh“. Sedíme doma v bezpečí a vůbec nás nenapadne, že někdo kvůli nám sedí celý den v práci naprázdno. Pokud i vy máte v plánu sezení u svého oblíbeného kadeřníka, kosmetičky, nehtařky či jiného živnostníka, berte v potaz storno poplatek. Je to to nejmenší, co můžete v tu chvíli udělat.
