Článek
Začnu od začátku. Byla jsem strašně unavená, rozespalá, a když jsem se konečně pohodlně zabydlela v posteli, vytušila jsem příležitost svého života. Vážně. Tahle noc měla potenciál změnit absolutně všechno.
Ležela jsem tam v tichosti, v naprostém klidu, a najednou… přišel. Slyšela jsem ho. Ten zvuk byl nezaměnitelný. Přicházel blíž a blíž. Moje srdce začalo bušit. Tohle se děje doopravdy.
Zavřela jsem oči a čekala. Profesionálně jsem předstírala, že nic nevnímám. Klasická taktika. Ať si myslí, že jsem snadná kořist. Kroužil kolem mě. Jednou, dvakrát. Přistál. Vzlétl. A pak se to stalo.
Cítila jsem ho. Přímo u rtů. Byl obrovský!
V tu chvíli jsem si uvědomila: Tohle je ono! Tohle je ta chvíle! Všechny ty holky na sociálních sítích s našpulenými rty jako nafukovací kruh do bazénu? Já budu mít stejné! A ještě lepší… zdarma!
Jo, byl to nadržený komár. Žádné drahé zákroky v estetické klinice, žádné tisícovky vyhozené za kyselinu hyaluronovou. Jen já, on a jeho malá, ale mocná jehla přírodního původu.
Úprava rtů od profesionálů.
Představovala jsem si, jak se ráno probudím s dokonale opuchlými, svůdnými rty. Jak budu vypadat jako modelka z přebalu časopisu. Jak mi lidi budou závidět mé krásné, ale přitom naprosto nepřirozené velké rty.
Ležela jsem tam absolutně nehybně. Srdce mi bušilo vzrušením. Usadil se mi přímo na horní ret. Cítila jsem ho. Bylo to skoro intimní. Vášnivé. Romantické. Já a komár, příběh lásky moderní doby.
A pak jsem udělala tu nejhloupější chybu svého života.
Nevím, jestli to byl reflex, instinkt, nebo jen moje přirozená tendence všechno pokazit v nejlepší moment, ale cuknula jsem. Prostě cuknula. Jako idiot. A pak si kýchla!
Komár? Ten zareagoval taky. Ale ne odletem někam do rohu pokoje, jak by udělal slušný, ohleduplný komár. Ne. Tenhle malý hajzl se rozhodl, že se mnou zatočí. A štípnul mě. Přímo do nosu. Těsně vedle dírky.
Probudila jsem se v šoku. Žádné sexy rty. Žádný efekt jako z časopisů. Místo toho jsem měla nos, který vypadal, jako by na něm vyrůstal malý kopec. A to pěkně rudý, jako Uluru v Austrálii.
Došlo mi, že jsem právě přišla o svou jedinou šanci na levný botox. A ne jen to, přišla jsem o něj kvůli vlastní hlouposti. Stačilo jen zůstat v klidu. Dovolit mu dokončit svou práci. Mohla jsem mít rty, po kterých touží každá patnáctka i dvacítka. Mohla jsem být dokonalá pro rok 2025!
Ale ne. Místo toho jsem se podívala do zrcadla a viděla jsem ženu s nosem Bolka Polívky. S očima ještě podlitýma spánkem, které měl on ve filmu Roming. S normálními, nezajímavými, úzkými rty, které vypadají úplně stejně jako včera. A předevčírem. A posledních x desítek let.
Sedla jsem na postel a začala přemýšlet, kde jsem to všechno pokazila. Byla to asi moje nedůvěra. Měla jsem víc věřit v celý ten proces. Nebo jsem prostě nebyla připravená na tak velkou změnu.
Nebo možná komáři prostě nejsou spolehliví estetičtí lékaři.
Takže tady sedím. S nosem, který vypadá, jako by do něj někdo píchnul jehlou, a s lítostí nad tím, co mohlo být. Stačilo se nehnout a zůstat v klidu. Mohla jsem se dneska probudit jako nová žena s plnými, svůdnými rty a s příběhem na párty: „Jo, moje rty? To jsem si dopřála k narozeninám. Boží, ne?“
Místo toho mám příběh o tom, jak jsem málem měla všechno, ale kvůli jednomu pitomému reflexu jsem skončila s oteklým nosem a s pocitem, že jsem promarnila jedinečnou šanci na zázrak.
Příště, když uslyším ten pískání u ucha, se ani nehnu. Ani o milimetr. Budu tam ležet jako socha, dokud ten komár neudělá svou práci. A možná, když budu mít štěstí, se mi příště povede víc než jen nos. Třeba… čelo! Protože já jsem prostě klikař.
