Článek
Tonda se na osmnáctiny těšil hlavně kvůli jedné věci. Ne na alkohol v hospodě, ani na volební právo. Chtěl si sednout za volant a jet. Autoškolu zaplatil ze svého, našetřil z brigád a dárků od prarodičů. Jízdy i testy zvládl na výbornou a první týdny byly přesně takové, jaké si představoval. Kdykoliv někdo z rodičů potřeboval něco vyřídit, ochotně se nabídl. Konečně mohl jezdit.
Pak to přišlo. Pomalu, ale jistě. Z nabídek se staly očekávání, z očekávání nároky. Co má v plánu? Nezajímalo to nikoho. Máš řidičák, tak proto zajedeš. Hned teď, ne až budeš mít čas. Štěstí, že mu nemohli vyčítat zaplacenou autoškolu, na tu si přece vydělal sám. Jenže jeho nejbližší nezajímalo nic jiného, než to, že jim bude sloužit.
Autoškolu zvládl Tonda napoprvé, bavilo ho to a těšil se, až bude jezdit.
Když táta zemře a zůstaneš jediný řidič v domě
Situace se zásadně změnila, když Tonda začal pracovat a zemřel jeho otec. Jako jediný řidič v domě se stal nepostradatelným. Doktoři, nákupy, úřady. Vše musel vyřizovat s ostatními členy rodiny, kteří kategoricky odmítali jezdit autobusem. Tahali ho z postele po noční směně, ignorovali únavu. Držel se, říkal si, že táta tu není a takhle se asi projevuje zodpovědnost vůči rodině.
Vleklo se to několik let. I když se Tonda přestěhoval a založil vlastní rodinu, telefonáty z domova měly vždy stejný začátek: „Musíme v pondělí ráno k doktorovi.“ „Potřebujeme nakoupit, jinak nebudeme mít co jíst.“ Jeho žena nad tím jen kroutila hlavou. Narodily se jim děti, a místo aby se situace uklidnila, psychické vydírání nabíralo na obrátkách.
V domě žilo hned několik dospělých
Stačilo by si udělat řidičák a pořídit auto. Jenže na to by se muselo něco podniknout, nějaké úsilí vynaložit. Odpověď zněla pokaždé stejně: „Kdo nás bude vozit do autoškoly?“ „A kdo nám koupí auto?“ Tonda měl dvě práce, malé děti a ženu, která se trápila, protože viděla, že není šťastný.
Kamarád mu jednou v práci řekl přímo do očí, že s ním rodina jen točí. Bránil se tomu. Jenže co když to tak skutečně je? Nikdo za ním nikdy nepřijede, nikdo z rodiny mu nepomůže, když je mu nejhůř. Měl štěstí, že měl za ženu Alenu, která věděla, jak může být situace v rodině složitá. V dětství zažívala domácí týrání, otec často šel pro ránu a jednu slízla ona i maminka. Když se jednou upil k smrti, celé rodině se ulevilo, byť to Alena nerada přiznává. Maminka se z toho manželství nikdy nedostala, zůstala natolik ovlivněná, že se schovávala před celým světem.
Je rodina o krytí ošklivých věcí?
Měla by být rodina o tom, že si navzájem kryjeme toxické chování? Že považujeme psychické i fyzické týrání za běžnou součást soužití? Kriminalisté často říkají, že se všichni bojí cizích, přitom většinou je zlo přímo v rodině, někde mezi nejbližšími. Tonda proklíná den, kdy si řekl, že chce jezdit autem. Kdyby byl jako ostatní sourozenci, měl by klid. Protože by se našel jiný utloukánek, který by jim pomáhal na úkor vlastního života.
Tonda miloval auta jen díky otci, který ho vedl k technice.
Konec svobody, realita je tvrdá
Ze snu o svobodě se stal pouhý nástroj. Řidičský průkaz, který měl otevřít svět, ho nakonec připoutal ještě víc. Tonda si uvědomil, že problém není v řidičáku samotném. Problém je v rodině, která z něj udělala servisní službu a nikdy mu nedala najevo, že by ho měla ráda i bez toho, co pro ni může udělat. Každý telefonát začínal požadavkem, nikdy zvědavostí, jak se má. Nikdo se nezeptal na děti, na práci, na to, jestli vůbec chce v neděli ráno jet někam nakupovat.
Když se večer vrátil domů po dalším výletu s rodinou, děti už spaly. Alena seděla u stolu a mlčky ho sledovala. Nemusela nic říkat. Oba věděli, že takhle to dál nejde, že někdy musí přijít okamžik, kdy řekneš dost. I kdyby to znamenalo zklamat ty, kteří by měli stát za tebou za všech okolností, protože rodina by měla znamenat víc než jenom taxislužbu zdarma.
