Článek
Konečně jste po letech snažení držely v náručí své vymodlené miminko. Zdravé, krásné, dokonalé. Všechny testy jsou v pořádku, dítě prospívá a vy si užíváte první týdny mateřství. Pak ale přijdou pravidelné kontroly a s ní i první otázky: „Už se plazí? Ještě si nesedá samo? Dáváte mu dostatek jídla?“
A začíná se psát příběh tisíců českých maminek, které se z milujících rodičů mění v úzkostné ženy posedlé tabulkami vývojových milníků.
Tlak tabulek a čísel
Každá návštěva u pediatra se stává stresovou zkouškou. Lékař vytáhne tabulky, změří, zváží, porovná s průměrem a vydá verdikt. „Vaše dítě by už mělo chodit. Tady jsou kontakty na fyzioterapeuta.“ Nebo naopak: „Roste příliš rychle, je tlusté - omezte stravu.“ Vždycky si najdou něco, co není podle jejich představ ideální.
Maminka vychází z ordinace s pocitem selhání. Její dítě není dokonalé podle tabulek, tedy selhala jako matka. Nastává kolotoč konzultací, vyhledávání informací na internetu, objednávání specialistů a nekonečné porovnávání s ostatními dětmi.
Večery plné strachu
Večer, když je dítě konečně v postýlce, začíná další kolo. Maminka sedí u počítače a prohledává diskuzní fóra. „Naše Anitka už ve dvanácti měsících běhala a vaše ještě ani nechodí?“ píše jedna matka. „Možná by bylo dobré zajít k nějakému specialistovi,“ radí další.
Úzkost roste s každým přečteným příspěvkem. Maminka začíná pochybovat o svých rodičovských schopnostech, o svém dítěti, dokonce i o tom, zda dělá vše správně. Objednává hodiny plavání pro miminka, kupuje pomůcky na rozvoj motoriky, cvičí s dítětem podle návodů z internetu.
Když láska se mění v tlak
Postupně se mění vztah mezi matkou a dítětem. Místo spontánní radosti z každého úsměvu nebo žvatlání začíná maminka vnímat své dítě optikou vývojových tabulek. Neraduje se z toho, co dítě umí, ale stresuje se z toho, co ještě neumí.
Hraní se mění v cílené cvičení. Mazlení v diagnostiku. „Pojď, zkus si sednout sám,“ opakuje znovu a znovu. Dítě cítí napětí, možná začne být neklidné nebo naopak apatické. Maminka to vnímá jako další selhání.
Partnerský vztah pod tlakem
Tatínek se vrací domů z práce a ví, co ho čeká. Manželka se opět zhroutí, protože Tomášek ještě neřekl „mama“ nebo Anička nesedí bez opory. Večer za večerem poslouchá stejné obavy, stejné výčitky, stejné plány na další návštěvy odborníků.
Partner se snaží uklidnit, říká, že je jejich dítě v pořádku, ale marně. Maminka má v hlavě jasně zafixované, co by dítě mělo v daném věku umět, a realita neodpovídá očekáváním. Vztah se dostává pod tlak, často vznikají hádky o tom, jak s dítětem zacházet.
Paradox současné péče
Současná pediatrie zakazuje téměř vše, na čem vyrostla předchozí generace. Chodítka, která nám umožnila objevit radost z pohybu a občas přejet nohy rodičům? Zakázaná, prý škodí vývoji. Spaní na bříšku? Nebezpečné. Chození bosky? Špatné pro vývoj chodidel.
Přitom naše generace vyrostla právě s těmito „zakázanými“ věcmi a jsme zde, zdraví a bez poškození. Paradoxně se zdá, že čím více odborných rad a omezení máme, tím více úzkostných rodičů vzniká.
Cesta zpět k radosti
Neměli bychom zapomínat na to, že děti se vyvíjejí každé svým tempem. Že tabulky jsou pouze orientační a že skutečná láska k dítěti neznamená tlačit ho do předem daných rámců. Být dobrou matkou neznamená dodržovat všechny milníky podle kalendáře, ale milovat své dítě takové, jaké je.
Radost z mateřství by neměla být zatměna strachem z tabulek. Každé dítě je jedinečné a zaslouží si rodiče, kteří ho milují bez podmínek a časových limitů.
