Článek
Kdysi mi jeden moudrý člověk řekl: „Tvůj život v zahraničí se měří urážkami, které tam musíš vydržet. Pokud se tam chceš mít dobře, musíš buď přijet se vlastním značným kapitálem a všem zavřít hubu. Nebo. Na všechny kašlat a být zabezpečenej třeba důchodem nebo jinak. Nikdo Tě tam nečeká a nechce! Bez toho budeš věčnej auslander!“
Ano, musím potvrdit, že je to univerzální pravda. Proto mi příliš nedává smysl, když čtu názory mé generace, která tvrdí, že mladý člověk kolem třiceti se nechce vázat a nechce se mu pracovat, radši jen cestuje a hledá štěstí jinde. Lidé mé generace argumentují tím, že oni se dřeli, byli zticha a něco pro své děti vybudovali. Jenomže, my měli naprosto odlišné startovní podmínky. A nenálhavejme si! Ono dvacet let splácet a dnes doplatit malý domek s dvougaráží v satelitu s pár keři v předzahrádce (nejspíš iluze zámeckého parku) také není zrovna nějaké obdivuhodné terno, že?
Co na tom obdivovat, spíše je to obyčejný život, který protekl mezi prsty s kulisami dobových průměrných možností. Ale, nechci se rouhat, Pán Bůh za ně zaplať, dnešní generace nemá ani tento skromný výhled.
Spíše bych řekl, že ta představa mladého cestujícícho, život si užívajícího a k ničemu se nevázajícícho třicetiletého člověka je úplně klamná iluze. Nastupující generace není naivní a k nomádskému životu nepřistupuje kvůli jeho romantické aureole, ale spíše ze zoufalosti a s nadějí, že se někde jinde uchytí a bude se jím tam dařit alespoň tak, jako jejich rodičům o třicet let dříve. Protože poslouchat donekonečna, že musí mít děti, aby mu měl kdo zaplatit důchod, je stejně únavné jako protiargument, že když bude méně lidí, bydlení zlevní. Možná ano, možná ne. Každodenní rutina v práci a doma moc optimismu nepřináší. Co přinese budoucnost nikdo neví, tím méně ti, kteří nemají žádné zahraniční zkušenosti, mezinárodní informace čerpají pouze z internetových zpráv. A to je většinou případ jejich rodičů. Případným vlastním dětem není co nabídnout, tak proč je mít? Prostá a pravdivá odpověď.
Výše uvedený dílčí úspěch v zahraničí se povede dosáhnout jen málokomu, většina těchto vynucených dobrodruhů skončí nakonec stejně, jako jejich vrstevníci, kteří se rozhodli setrvat doma a kopírovat životní styl svých rodičů. Jenomže, když to nezkusí, tak prohrají určitě. Nejsou určitě první generací, takto uvažující. V historii vždy byly emigrační vlny, pohyby národů, koloniální vojska, dokonce to existovalo i v oné, tyto trendy kritizující, generaci předchozí, tedy u dnešních padesátníků a šedesátníků.
Živým důkazem a svědkem jsem já sám. Začal jsem takto přemýšlet ve věku okolo třiceti let. Pravda, začátky jsem měl optimističtější než dnešní třicátník, který se rozhodl odcestovat, protože tu nic nemá. Na prahu dospělosti jsem za Prahou zdědil vilku po prarodičích. Začátek devadesátých let také skýtal mnoho zajímavých pracovních možností. Díky nim, jsem měl během deseti let dům zrekonstuován, tím zajištěné vlastní bydlení a slušnou hotovost v kapse. Vše vypadalo, že život bude celkem pohodlný a vydrží to tak pořád. Jenomže, co je dobré, to málokdy vydrží dlouho. Přišlo vystřízlivění v podobě ustálené západní korporátní kultury, do které zaměstnanci jako já nezapadali a následoval vyhazov.
Když jsem tak stál na té „ulici“, neviděl jsem důvod, proč v tomto světě pokračovat. Nechápal jsem, proč bych měl do toho marastu přivést děti a lézt do zadku novým šéfům. Na otevření důstojné živnosti v ČR jsem neměl dostatečné prostředky. Nemovitosti také výrazně zdražily v té době a představa, že si na ni člověk za pár let našetří a bez hypotéky koupí, aby měl pasivní příjem, se rozplynula.
Bilance byla prostá: Buď se zařadím zpět do davu, nebo zkusím štěstí jinde. Rozhodl jsem se pro štěstí jinde. Kapitál, který jsem měl, by mohl stačit na menší podnik v nějaké levné zemi. Myslím, že podobně uvažuje i dnešní, utíkající třicátník. Prodal jsem navíc všechny movité věci, dům zamkl, jako útočiště pro případ, že plán nevyjde a doslova s malým batohem vyrazil pryč.
Zkoušel jsem štěstí v zemích, kde bylo levno, a já tam jako „podnikatel“ mohl snadněji dostat povolení k dočasnému pobytu. Obrovský problém byl jazyk. Korporátní angličtina rozhodně na běžnou komunikaci nestačí a je jedno, kolik máte certifikátů z jazykových škol. Postupně jsem se naučil plynule komunikovat ve třech jazycích a angličtinu jsem mohl odsunout na vedlejší kolej. Někde jsem si otevřel obchod, když mě to nikam neposunulo, tak jinde např. občerstvení atd. To cestování rozhodně nebylo o „užívání si“. Bylo to jen nekonečné čekání v nějaké špinavé díře na dopravu, spaní ve smradlavých hostelech a neustálý strach, co vás druhý den čeká. Jedině snad mezinárodní letiště bylo ostrovem civilizace, ale tam jsem byl jen při svých sporadických návštěvách domova. Vydržel jsem to takto přes dvacet let. Zastavil mě až Covid, kdy jsem musel zavřít podnik, protože prostě nebyli zahraniční turisté a propustit tu hrstku personálu, kterou jsem tam měl. Nezbohatnul jsem, ale nemůžu si stěžovat, žil jsem docela normálně. Myslel jsem na zadní kolečka. Doma v ČR jsem si celou dobu platil důchodové pojištění a pilně střádal dolary s vidinou, že si jednoho dne koupím ten druhý barák v ČR, abych měl k malému důchodu aspoň nějaké malé přilepšení.
Ouha! Covid mě zahnal zpět domů. Mohu vás zodpovědně ujistit, že to, co se v cizině naučíte, je vám doma úplně k ničemu a nikoho to nezajímá. Před dvaceti lety jsem se odmítl přizpůsobit, tak proč by z toho měl být teď někdo nadšený? Malé podniky zavíraly a zavírají, tudy cesta také nevedla. Doba postcovidová razantně zdražila nemovitosti a mně už po druhé v životě peníze na nákup nemovitosti nestačily. Byl jsem v klasické pasti. Příliš málo peněz do smrti, příliš mnoho… nevím asi ani na co? Příliš starý začínat od nuly, příliš mladý na důchod.
Kupodivu, sehnal jsem naprosto lehce opět místo v nadnárodní společnosti. Vydržel jsem tam jen pár týdnů. Manýry, které mě přiváděly k záchvatům zuřivosti před téměř čtvrt stoletím se ještě zdokonalily. Tolik vlez…lů nebo apatických lidí pohromadě jsem neviděl za celou okružní cestu kolem zeměkoule. Další asi rok jsem se plácal od ničeho k ničemu. Buď jsem si našel nějakou brigádu pro zábavu nebo jen utrácel úspory. Taky dával po létech do pořádku dům. Pak jsem si koupil terénní motorku, znovu jsem sbalil pingl a odjel na ní pryč. Znovu hledat místo, kde by se dalo důstojně žít. Jako naprosto vykořeněný, životem zklamaný a vyčerpaný tulák. Bylo mi v té době už sakra přes padesát let. Jestli najdu nebo ne, to jsem v té době absolutně netušil.
A pointa? Nevím, jestli bych mohl dnešnímu třicátníkovi doporučit jeho plán. Doma je doma, to je prostě fakt. Doma Vám vždy někdo nějak pomůže, v cizině budete narážet na zeď nezájmu a ústrků. Za současnou chuť, žít někde jinde je, na rozdíl od mé éry, na vině velkou měrou stát. Je vinen, že tady schopný mladý člověk nechce a vlastně ani plnohodnotně nemůže žít, podle odkazu svých otců. Ano, úkolem státu není zajistit lidem bydlení a štastnou rodinu. Ale rozhodně je jeho úkolem vytvořit lidem takové podmínky, aby si to bydlení mohli za své peníze koupit, rozhodně je jeho úkolem také vytvořit podmínky, aby důstojně uživili rodinu. To se neděje, dnes prakticky nikde, kromě pár arabských ropných velmocí, ale i tam jenom pro ty obyvatele, kteří se tam narodili. Když se člověk rozhodne odejít do zahraničí, hrozí mu, že bude věčně na začátku. Na druhé straně, když vidím své vrstevníky, kteří si udrželi dobré zaměstnání, tak se mají o hodně lépe než já. Ale těch je málo. Většina o zaměstnání přichází, nové se jim hledá blbě a zůstává v podstatě bez perspektivy a stabilního příjmu. Penze pořád daleko. Spíše mi připadá, že život je bloudění v kruhu a na konci na tom budeme všichni stejně mizerně, jako na začátku.
Tak asi, babo raď, na jakou cestu se dát? My, co jsme ji už prošli, s odpovědí váháme.
