Článek
Dnešní padesátníci si často stěžují, že je po dlouhých létech dřiny korporát vyhodí jako nepotřebný šrot a novou odpovídající práci shánějí velmi obtížně. Ano, často je to pravda, ale neuškodilo by jim ohlédnout se v čase zpět. Tito dnešní padesátníci v korporátu také kdysi zpravidla začínali. Bylo jim tehdy mezi 25-30 léty věku a kalendář ukazoval rozmezí let 1993-199X. Korporáty k nám tehdy přicházely a postupně nahrazovaly staré postkomunistické podniky. Korporáty tehdy nabíraly zpravidla pouze mladé lidi, protože se předpokládalo, že nebudou zatíženi socialistickými zlozvyky a často uměli jakžtakž anglicky. Zrovna ten cizí jazyk byla často hlavní kvalifikace. Já sám jsem v této době také dostal místo ve finanční společnosti. Ředitel byl cizinec a jako jediný byl starší padesáti let. Druhému nejstaršímu zaměstnanci bylo 44 let a my ostatní, všichni mladší třiceti, jsme na něj hleděli jako na pravěkou fosilii. Prostě, nezapadal tam, dostával to znát a sám si po nějaké době našel jiné zaměstnání.
Já byl tehdy celkem nadšený. Jednak krásným pracovním prostředím, v té době silně nadprůměrným platem, novým služebním autem a zajímavou náplní práce. Vystřízlivění přišlo asi po roce a půl práce s prvním team buildingem. V té době nikdo z nás nic takového neznal. Kdo to aspoň jednou zažil, ví dobře, o jakém zvěrstvu mluvím. Ředitel si pozval HR zahraniční specialisty a ti nám v plné kráse předvedli, co to znamená ctít korporátní kulturu. Pro většinu z nás, začínajících zde od prvního otevření dveří, věřící v svobodu projevu a v ocenění snahy, to byla studená sprcha. Mně to připomnělo historky rodičů ze školení závodních výborů z éry před r. 1989.
Zde se dostáváme k smyslu tohoto článku, tedy, proč mají dnešní padesátníci vyhození z korporátu tak slabou šanci uplatnění zpět v korporátu a na pracovním trhu vůbec. Od chvíle, kdy jsme absolvovali první team building a následné jiné vymoženosti korporátní kultury, nastal proces dělení. Dělení lidských zdrojů - řečeno korporátním jazykem. Slušný člověk by spíše řekl: „Objevily se rozdíly v názorech zaměstnanců.“
Některým z nás bylo proti srsti se uměle usmívat, zkreslovat výsledky, chovat se nepřirozeně a předstírat, jak jsme nepostradatelní a vytížení. Druhá skupina toto přetvařování přijala jako standard. Členové této skupiny byly lépe hodnoceni, povyšováni a těm, kteří se takto chovat odmítli, začali dělat problémy. Nedej Bože, aby se člověk z druhé skupiny stal šéfem člověka z první skupiny. V ten moment se jeho životnost zkrátila do konce měsíce. Hodnoty jako kolegialita, morálka a slušnost zmizely někam do jiné dimenze. Logicky, zaměstnanci patřící k první skupině postupně odcházeli (ať už dobrovolně, nebo byli nemilosrdně vyhozeni) a byli nahrazování tvárnějším materiálem, pod vedením lidí z původně druhé skupiny. Tím se procesem časové obměny vytvořilo české korporátní prostředí, fungující do dneška. Těm původním mladým zaměstancům, kteří tam vydrželi, je dnes těch 50+. Hrstce z nich se podařilo prodrat na dostatečně vysoké posty, ze kterých se už normálně nevyhazuje. Ti jsou v klidu a nejspíš si to tam odsedí až do solidního důchodu. Ti ostatní řadoví, začínají být nepotřební, jsou nahrazováni mnohem výkonější, levnější a hlavně v moderním smyslu vzdělanější pracovní silou. Vrací se jim přesně to, co dělali jiným, v době svého mládí, kdy v korporátu začínali.
Moje otázky tedy zní:
- Proč by vás měl někdo chtít, když každý soudný člověk, který korporátem prošel, ví, jak jste se chovali ke svým kolegům během své pracovní kariéry?
- Máte komu, co nabídnout? Není vaše kvalifikace jen vyplňování nesmyslných tabulek a bezohlednost směrem dolů a vlez.....mus směrem nahoru?
- Často se chlubíte znalostí cizích jazyků. Ale není ta znalost omezena jen na korporátní komunikaci? Dokázali byste se domluvit i hovorovým-pouličním jazykem?
- Dochází vám, že leckterý potenciální zaměstnavatel kdysi korporátem prošel a člověk, který tam vydržel tak dlouho je mu podezřelý? Viz předchozí body.
Chci zde ještě poznamenat, že píšu velmi obecně. Určitě ne všichni vyhození z korporátu jsou ti výše uvedení darebáci. Určitě tam bude spousta nezaměstnaných slušných lidí, kteří tam nestrávili celý život, neměli vzhledem k poloze bydliště jinou možnost zaměstnání a přišli o něj z důvodů, na které neměli vliv. Jedná se především o technické a podpůrné profese mimo manažment a po kariéře v takovém prostředí netoužili. Ale, tito lidé asi nebudou mít až tak velký problém odpovídající práci znovu získat.
Bývalým starším zaměstnancům nadnárodních společností toužícím po pracovním uplatnění doporučuji, aby udělali tlustou čáru za svou pohodlnou minulostí a zaměřili se na oblasti, kde chybí lidi. Nejsou to ještě žádní starci nad hrobem a většina z nich bude v dobré fyzické kondici. Pokud neudělali tu chybu, že si pořídili malé dítě s o 25 let mladší milenkou, neplatí leasing na drahé auto nebo předraženou hypotéku či krvavé školné na prestižní zahraniční škole svým dětem, měli by mít za ty roky „dřiny“ slušně nasysleno. Ve hře jsou např. technické rekvalifikační kurzy. Pokud se člověk naučí základům nějakého technického řemesla, nic mu nebrání koupit si vlastní stroje a začít dělat konečně něco, co společnost ocení a ráda zaplatí. Pokud vstupní kapitál chybí, zbývají pořád sociální služby nebo menší výrobní firma. Tam věk, ani nemorální minulost obvykle nevadí.
Na potvrzení svých doporučení přidám ještě vlastní příběh. Když mě před mnoha a mnoha lety vykousali z mého místa v nadnárodce, nijak jsem nezoufal. Vlastně jsem si docela oddychl. Díky vysokému platu jsem měl maximální tehdejší podporu v nezaměstnanosti, nějaký kapitál do začátku také zůstal. Pracoval jsem ve finančnictví a ještě jsem si stihl vzít zaměstnaneckou neúčelovou půjčku. Na nic jsem ji tehdy nepotřeboval, ale tušil jsem svůj konec a půjčka byla se směšným úrokem. Ten mi zůstal i po vyhazovu. Toto jsem použil na nákup vybavení a pronájem provozovny. Jako živnostník jsem vydržel až do Covidu, kdy byl se vším konec. V této svízelné situaci jsem zradil své ideály a přihlásil se znovu o místo v korporaci. Jednalo se o odbornou technickou práci ve výrobě. Místo mi dali do druhého dne, bez zbytečných keců personalistů a výběrového řízení. Nečekal jsem to, ale práce byla zajímavá, složitá a začala mě bavit. Vydržel jsem tam necelých šest týdnů. Moji novou kariéru ukončilo setkání s jakýmsi ředitelem té haly nebo co to bylo. Arogantní tupec, přibližně čtyřicetipětiletý. Nejspíš kandidát, který tam vydrží až do důchodu. Vedoucí nade mnou byl kupodivu slušný ustrašený pán, nechápal jsem, jak s ním může vyjít. Obyčejné dělníky v hale bych označil za apatické bytosti bez vlastního názoru smířené se svým bídným osudem. Odešel jsem uprostřed směny. S odstupem času jsem rád, že jsem se ovládl, ale ten den jsem litoval, že jsem mu na rozloučenou nezlomil čelist.
Bylo mi tehdy také už přes padesát let. Tak jako Vám, o kterých je tento článek. Možná, že ten arogantní ředitel je už mezi vámi.Karma?
