Článek
Syn byl právě v období puberty. Bylo mu 14 let, když do ní spadnul rovnýma nohama. Mohu říci, že změny nálad byly snesitelné, větší emoční výkyvy jsem nezaznamenala, prospěch ve škole se stabilizoval až do maturity v mezích normy, takže dalo by se říci puberta byla pohoda okořeněná zážitky a vzpomínkami na celý život.
Já zrovna byla ve vysokém stadiu těhotenství. Byli jsme pohodová obyčejná rodina. O víkendu bylo u nás zvykem, že k obědu jsme zasedli všichni ke stolu a společně trávili pár chvil. Pak jsme se rozprchli každý po svém. Děti na zahradu, jezdit na kole, k počítači, já uklízela, hrabala se na zahradě v hlíně a sázela kytky a plela plevel. Manžel? To už si ani nepamatuji. Věčně hrál na PC nějaké hry a o domácnost se nestaral.
Zaregistrovala jsem několikrát u syna, že nereaguje na to, co mu říkám. Přičítala jsem to jeho pubertě. Dokonce ani u oběda na otázku např. „Kolik si dáš knedlíků?“ neodpověděl. A tak jsem ho nechala v jeho pubertálním světě na pokoji. Vědoma si toho, že toto období jednou skončí. Jenže… Synovi začala občas téct z nosu krev. Řešila jsem to jako většina lidí studeným ručníkem na zátylek, hlavu zaklonit… Krev se mu spouštěla čím dál častěji a nezbylo nic jiného než s ním zajet do nemocnice. Tam mu lékařka vypalovala žilky v nose atd. Zhoršovalo se to. Budil se ráno se zakrváceným polštářem. To už jsem byla vyděšená. Opět cesta do nemocnice. Pořád dokola.
Při jedné z posledních návštěv nemocnice jsem s lékařkou jen tak hodila řeč o synově pubertě a zmínila jsem se, že nereaguje na mé otázky. Ona se zamyslela a řekla onu osudnou větu: „Pojďte i se synem zpátky!“. Vyšetřila ho a prohlásila, že se musí udělat histologie, že má podezření na něco vážnějšího. Já byla jak ve snu. Hororovém snu. Porod za dveřmi a za dalšími dveřmi hrozba rakoviny syna. Zachránila syna jediná informace prohozená mezi řečí: „Nereaguje na otázky!“. Lékařka mi vysvětlila, že syn má na levé straně hlavy problém, tedy i neslyší na levé ucho a tento problém byla nakonec rakovina- lymfatické uzliny- Hodgkinův lymfom. (V podstatě tato informace syna zachránila, rakovina se podchytila včas.) Do té doby pro mne naprosto neznámý pojem. Ano, věděla jsem, že existuje mnoho typů rakoviny, prsu, děložního čípku, prostaty, slinivky břišní, mozku a spoustu dalších. Ale o této jsem do té doby neslyšela. A zjistila se tedy i příčina věčného krvácení z nosu syna.
Když přeskočím podrobnosti (to bych si vypsala ruku a čtenáři by několik dní nespali), já zrovna porodila a volal mi lékař z nemocnice, že výsledky histologie už jsou hotové a mám přijet, do telefonu mi je nesmí sdělit. Takže z porodnice rovnou pro výsledky. Jako dnes si pamatuji ten okamžik, jak jsem nesla mou novorozenou dceru v autosedačce v ruce, zaklepala na dveře a vešla do velké místnosti s kobercem a stál tam lékař. Sdělil mi verdikt. Syn má rakovinu Hodgkinův lymfom a musí nastoupit náročnou chemoterapii s nejistým výsledkem. Já dostala šok. Okamžitě mi hlavou proběhlo jediné. Jak to oznámit synovi, aby se mi psychicky nesesypal. A musím to jako máma zvládnout. Syn to k mému údivu vzal jako opravdový chlap. Hrdinně.
Nastoupil na chemoterapii na onkologii a půl roku průběžně absolvoval náročnou léčbu provázenou odběry krve, odběry z míchy, ztráta vlasů a celého ochlupení po celém těle, změna psychiky, transfúze, protože mu šly do háje krvinky, a tak stále dokola. Syn byl nesmírně statečný. Odebrali mu před začátkem celého procesu i spermie a zamrazili, prý po chemoterapii je větší procento možnosti, že už nebude plodný. Co vám mám dál říkat. Zvládli jsme to všichni přežít. Syn nad tou mrchou rakovinou vyhrál. Dočasně. Stále musí chodit na kontroly na onkologii. Až do konce života. Ze syna vyrostl mladý, moudrý kluk, kterému už bude 30 let a má svůj vlastní život a spokojený je v práci i v osobním životě. Jen děti nechce. Nechce je přivést do tohoto šíleného světa. Má citlivou duši. Byl by přitom skvělý a úžasný táta.
Lékaři nám sdělili, že mladí muži se s touto formou rakoviny poperou lépe než muži ve starším věku. Karel Gott prý měl také diagnostikovánu tuto formu rakoviny, tedy Hodgkinův lymfom. Nevím, jak popsat veškeré emoce, které jsme celá rodina, a hlavně syn prožívali. Jedno vím však jistě. Syn je bojovník a jestliže zvládl toto, zvládne už úplně vše. Jsem na něj moc pyšná.
