Článek
Je to už 32 let. Ale občas si vzpomenu. I když vzpomínka už nebolí, někde hluboko v duši ta bolest je schovaná. Co se tehdy stalo a jaký to mělo další vývoj? Čtěte tedy…
Bylo mi 27 let, poprvé vdaná a myslela jsem, že napořád až do smrti. Jak bláhová jsem tehdy byla! Ale to je život… Byla jsem manželova první žena. Byli jsme oba nezkušení, mladí, plni elánu a novomanželé už nějaký ten pátek. Snažili jsme se o miminko, ale nešlo to. Po dlouhé léčbě se nakonec zadařilo a já otěhotněla. Byla jsem ta nejšťastnější budoucí maminka pod sluncem a manžel by šťastný také. Měli jsme se rádi.
Byla jsem trochu vystrašená, jak zvládnu porodní bolesti, jestli to vůbec vydržím, jaké to celé bude, těšila jsem se, až poprvé uvidím a obejmu v náruči mé miminko, které nosím pod srdcem a které mne nožičkami a ručičkami šťouchá a já si s ním hraji, chytnu ho za tu nožičku a ručičku, prostě jsem šťastná a v očekávání, co budu cítit, jaké emoce budu prožívat, jaké bude kojení, prostě vše poprvé a velmi silné. Už jsme věděli s manželem, že čekáme chlapečka. Měla jsem doma vše hezky připravené. Postýlku, oblečení, plínky. Tehdy ještě neexistovaly ty papírové, jen látkové. Hezky jsem vše měla čisté, voňavé, srovnané, prostě připravené na příchod malého človíčka.
A tak to začalo. Ještě večer jsem si dala velký hrnek kefíru, na který jsem měla chuť. Byla jsem teprve v 37. týdnu těhotenství. Takže jsem byla v klidu, myslela jsem, že mám minimálně ještě 3 týdny k dobru. A neměla. Ráno jsem se brzy vzbudila mírnými bolestmi břicha a to jsem si myslela, že to je asi po tom kefíru, který jsem večer vypila s chutí. Jenže bolesti nepřestávaly, byly mírné, a tak jsme raději jeli do porodnice , aby mne zkontrolovali. A už si mne tam nechali. Prý rodím. Byla jsem trochu v šoku, protože teprv 37 týden. Rodila jsem dlouho ve velkých bolestech. Syna mi museli pak už sestry pomoci na poslední chvíli vytlačit, silně mi rukama tiskly na břicho, aby pomohly synovi na svět. Já byla totálně vyčerpaná, nastřižená, úplně vyřízená. A nastalo nějaké divné ticho. Neslyšela jsem ani hlásek mého syna. Odnesli ho někam pryč se slovy, musíme jej vyšetřit, zkontrolovat váhu atd., prostě klasický průběh po porodu. Jenže vše bylo jinak než obvykle…
Nepřinesli mi syna ani ukázat. Já byla vyčerpaná , zašívali mne, říkali mi, že prý ať si odpočinu a pak mi syna třeba ráno druhý den přinesou. A to už jsem cítila, že něco je špatně. Trvala jsem na tom, že chci syna okamžitě u sebe! Sice remcali a vytáčeli se, jak mohli, že ne a že proto a proto, ale já trvala na svém, a tak mi syna přivezli.
První pocit? Nádherný, sluníčko, zlaté vlásky, malinký andílek. Já jej k sobě přivinula s láskou, kterou jsem ucítila poprvé v životě. Mateřskou, tu největší. A viděla jsem hned, že můj syn má Downův syndrom. Víte, co bylo zvláštní? Já byla šťastná!! Milovala jsem ho, když mne kopal pod srdcem a milovala jsem ho ještě více, když jsem ho uviděla a obejmula. Jen to kojení nám nešlo hned, teprve až po 14 dnech začal sát. Měl svalovou hypotonii, tedy neměl sílu svalů v pusince to mlíčko spolknout a sát. Sestry mi říkaly, že ještě žádná maminka nedokázala kojit takto postižené dítě. A já to prostě dokázala- my jsme to spolu dokázali!
Mezitím se dělo spoustu věcí kolem malého, to až v jiném článku. No a můj manžel, ten byl sice v šoku, ale také šťastný. A slavil tedy doma, prý si pozval kamarády a kamarádky z práce a pořádně syna zapili a oslavili.
A pak jsem se synem přijela domů, měli jsme totalitní družstevní byt, všude tapety. A v ložnici na stěně obtisky rtěnky. Já se divila proč? A manžel, že prý jeho kamarád s kamarádkou tady přespali po oslavě. No, uvěřila jsem okamžitě. Věřila jsem mu každé slovo. Jenže realita byla jiná. A to jsem se dověděla přímo od manžela po zhruba roce. Přiznal se mi, že „tenkrát, když jsem slavil, tak jsem ti byl nevěrný, ale jen kvůli alkoholu“. A já to vzala v klidu, ale něco se postupně ve mně začalo lámat citově vůči němu. Ke všemu jsem mu ještě přišla na to, že to s tou kolegyní táhne dál. Prozradil mi to syn, když mi řekl-neřekl (neuměl mluvit, ale prostě mi to prozradil slovem, kterým byla „teta“). A já se zeptala manžela, co se tedy děje, a přiznal se. Ale prý mne má rád a chce rodinu dál. Já byla z rozvedené rodiny a chtěla jsem za každou cenu rodinu udržet, nechtěla jsem jít ve stopách mojí matky. Podařilo se nám rodinu držet dalších 15 let, narodili se nám další dva synové. Po 15 letech manželství jsem podala žádost o rozvod. Moc jsme se hádali, já to velmi špatně nesla, chtěla jsem pro mé děli klidné dětství a věděla jsem, že raději budu s nimi sama a vklidu než denně v hádkách.
Dnes jsou synové už dospělí, syna s Downovým syndromem vychovávám sama 24/7 a důležité je, že jsme s bývalým v klidné komunikaci. Dodnes mi říká občas, že mne má pořád rád, uvědomuje si svoji mladickou chybu dodnes a dodnes asi i trpí výčitkami, že rozbil rodinu. Ale žije už 20 let s novou paní. Má svůj život. Já vychovala děti sama a jsou z nich slušní a empatičtí lidé. A to je pro mne - jejich mámu - to nej!!
