Článek
Děda byl celý život pro každou legraci. A jednou si takhle zadělal na pěkný průšvih. Jeho nejlepší kamarád měl smůlu na ženy. Buď se mu žádná nelíbila nebo byla zadaná, a když už nějakou pozval na rande, odmítla ho. Přitom to byl charismatický, pohledný chlap, který uměl vzít za práci kolem baráku, srdce měl pro každého otevřené, co vám mám povídat, bylo to prostě dobračisko od kosti.
Už mu táhlo skoro na padesát let a stále byl sám. Jeho kamarádi si z něj utahovali a přezdívali mu „samorost“. Děda se už nemohl dívat na to, jak jeho nejlepší kamarád Róba (jmenoval se Robert) sám tráví doma veškerý volný čas. A stárne mu před nosem. A tak se v dědově hlavě vylíhnul geniální nápad. Nápad, kterého děda nakonec litoval.
Děda se domluvil s místním myslivcem, že s Róbou zajdou do lesa na posed. A tam se bude procházet úplnou náhodou jeho nejlepší kamarádka Lojzička, která byla vdovou a byla to ženská krev a mlíko a Róbovi se dlouho líbila. Ale Róba byl stydlín od přírody. Takže děda musel vymyslet něco, co by na Lojzičku zapůsobilo a přitom to vypadalo jako náhoda.
Róba chudák nic netušil. Kdyby věděl, co má děda za lubem, ani by na tu vyhlídku nešel. Nastal den „D“. Děda s Róbou přišli k posedu. Stará barabizna, která se každou chvíli mohla sesunout k zemi. Ale myslivci to neřešili, moc tam nechodili.
Lojzičku připravila na „náhodné“ setkání dědova žena - babička. Jednou na návštěvě jí nalákala na hřibovou polévku, která byla vyhlášená v celém širokém okolí a jakou uměla jen naše bábi. A tak v den, kdy měla bábi polévku vařit, poprosila Lojzičku, aby šla nasbírat pár hříbků, kterých v místě kolem posedu rostlo habaděj.
Dědův plán byl v pohybu. Děda s Róbou dorazili k vyhlídce, a když zvedli hlavu k nebesům, vzdychli si, že ty šprucle žebříku toho už asi zažily opravdu moc. A protože to byli chalani, kteří se nebáli rizika a cítili se na dvacet let, jali se vylézt nahoru a čekat na Lojzičku. Podařilo se jim vyškrábat se až nahoru a čekali. Tiše. Jako když je ve vládní sněmovně zrovna přestávka na cigáro. Ticho. Jen sem tam šustlo v listí a proletěl kolem sokol nebo poštolka. A hle, už se blížila Lojzička. Zaměstnaná hledáním hříbků. V ruce proutěný košík a v druhé ruce nožík. Róba, když ji spatřil, rozbušilo se mu srdce. Děda ho pozoroval a usmíval se pod vousy a čekal, jak ti dva na sebe zareagují. Zareagoval Róba. „Lojzičko!“ zavolal a Lojzička se rozhlédla kolem a nikoho neviděla. Děda plácnul Róbu do zad, jaký je to borec a že konečně získal kuráž alespoň zvolat její jméno. V tu chvíli se Róba hrnul k žebříku a chystal se sejít dolů k Lojzičce. Stoupl si na první šprucli, na druhou,třetí. Čtvrtá už to nevydržela a Róba se propadl seshora až dolů do mokrého listí a měkkého mechu. K nohám Lojzičky. A nenapadlo ho nic jiného, než vyslovit osudovou větu: „Lojzičko, padám ti k tvým nohám. Vezmeš si mne?“ A Lojzička se zasmála a odpověděla: „ANO!“ Děda byl v šoku, Róba byl potlučený a Lojzička měla hříbky v košíku a ruka byla v rukávě. Bylo to tak rychlé a nečekané, že svatba proběhla „nečekaně“ ještě ten týden. Z Róby se vyklubal chlap jak má být a Lojzičku už si nenechal utéct! A děda litoval. Proč? protože ve chvíli, kdy se Róba propadl ze starého žebříku na posedu, tak tam zůstal a čekal, až ho odtamtud někdo vysvobodí. Čekal do večera, Róba s Lojzičkou měli oči jen pro sebe a na dědu úplně zapomněli. Teprv večer se babička po dědovi začala shánět. A Róba si vzpomněl - no jo, vždyť jsem ho zapomněl v lese! A tak sehnali s myslivcem pořádný žebřík a šli si pro dědu.
Svatba Róby a Lojzičky se protáhla na 3 dny. Pili, jedli a dokud neumřeli, žijí šťastně dosud. Děda a bábi si pořídili psa, myslivcově fence Báře se narodilo osm štěňátek z rodu ohařů. Fenečka Kačka byla nejroztomilejší a našla nový domov u dědy s bábi. A Róba s Lojzičkou, aby drželi basu, tak si vzali domů pejska a říkají mu Álojz. Aby prý Kačka měla ženicha.
Děda s Róbou, bábi s Lojzičkou, všichni dohromady i s Kačkou a Álojzem žijí spokojený život na jedné vesnici a všichni jejich kamarádi mají konečně klid, že je Róba v chomoutu. Šťastný, spokojený a s láskou.
