Článek
Denně čtu mnoho příspěvků nejen na Médiu. Všeobecně veškeré domácí i zahraniční informace z celého světa. Sleduji, jakým směrem se lidstvo na planetě Zemi ubírá, jak se vyvíjí, jakým způsobem přemýšlí, kdo je in a kdo je out, jaký vliv mají veškěré sociální sítě, jak a jak a jak…
Jsem ve věku, kdy se už dávno netrápím maličkostmi. Dříve jsem dělala všechno pro ostatní kolem mne a na sebe jaksi stále a dokola hlavně nemyslet. Protože by člověk byl egoista. Až ve zralém věku člověk pochopil, že to není o sobeckém přístupu, ale o vlastní sebehodnotě. Vážit si sám sebe, dělat to, co vás baví, co vám dělá radost, žít tak, abyste nikomu neubližovali a přitom si nastavili vlastní zdravé hranice. Nezapírám, byl to maraton na desítky dlouhých let. A v cíli nejsem. Ale těsně před cílem se začínám více usmívat. Konečně. Dříve člověk raději zuby ani neukazoval, protože neměl peníze na nový chrup. Tak se raději tvářil tak, jak ho matka vytlačila v ranném věku na svět. Krokodýlí slzy sice nekanuly, ale lidé stále dokola se ptali: „Proč jste tak vážný? Proč se mračíte? Proč a proč? A neustále dokola člověk opakoval jednoduchou českou větu: “ Takhle jsem se s tím obličejem už narodil!“. A sklapli.
V současné době čím dál častěji přemýšlím. Ne, že by člověk v životě kdysi nepřemýšlel, to zase prrr, ale před blížící se smrtí, která může zaklepat na vaše dveře už kdykoli, se začínám více usmívat. Zuby? Neřeším. Pravidelně čistím stále, nemám chrup za stovky tisíc jako celebrita, no a co. Vrásky ? Neřeším. Stárnu s grácií. Životní zkušenosti, kdy člověk padl na totální dno jen díky vlastní naivitě a dobrému srdci, které by se rozdalo pro celičký svět, člověka posílily natolik, že už se všemu a všem směji. Přinejmenším usmívám pod vousy, které nemám. Usmívám se všemu. Potkám hádající se lidi? Dříve bych člověk zakročil a uklidňoval je a usmiřoval. Dnes se usmívám. Ať si žijí podle sebe. Evidentně je hádání baví. Potkám řvoucí maminku na dítě kvůli tomu, že si správně nesedlo v MHD na sedadlo? Dříve by člověk zakročil a uklidňval situaci tak, aby se dítě i maminka usmívali na sebe navzájem. Dnes? Se usmívám já a myslím si svoje. Ať si žijí podle svého, je to jejich způsob bytí a nebytí. Mají právo být takovými, jací zrovna jsou. Potkám zdrogované nebo opilé lidi? Usmívám se. Přemýšlím o této divné době, kdy lidé nevnímají realitu a raději se stanou závislými na čemkoli. Drogy, chlast, sex, porno, hazardní hry a automaty, prostě utíkají z dnešní divné a náročné reality do říše snů, kde nemusí být zodpovědní za nic a za nikoho. Dříve člověk pomáhal, kde mohl a jak moc mohl. Na vlastní úkor. Dnes? Se usmívám. Je mi dobře na duši. Člověk si totiž musel uvědomit, že nemůže absolutně spasit celý svět a sám dopadnout na dno a pomoci se nikdy nedovolal. Dnes už myslím jen na mé děti, ostatně jako celý život, a konečně jen na sebe. Co mne těší? Jsem sám a bez spřízněné duše? Nevadí. Dříve člověk jen lítal kolem toho druhého a ten ho zradil. Vždy. Nevážil si vás. Ta teď si začínám vážit hlavně sebe. Kdo mne bude mít rád, dá mi to najevo. A že se více usmívám? Konečně. To to trvalo. Takový je koloběh života. Člověk se narodí a pláče. Sestárne a usmívá se. Protože začíná mít po tom šíleném dlouhém životě klid na vlastní duši. Bohnice sice existují, ale místo si tam nerezervuji. Není třeba. Klid nacházím v sobě. V přírodě. S dětmi. S pejskem a kočičkou a ptáčkem. Co je však zvláštní? Když se člověk neusmíval, stále se ho lidé ptali, co je mu. Když se usmíváte, neptají se. Nevšímají si vás.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ikigai
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sm%C3%ADch
