Článek
Kamarádka a její překvápko
Když jsem byla mladá holka, přála jsem si rodinu a děti. Život mé přání nakonec i vyslyšel. Ale předcházela všemu jiná osudová cesta. Cesta přes lásku nejvěrnější živé bytosti v mém dosavadním životě, a to fenečce jménem Amálka.
Dlouhá léta jsem nemohla otěhotnět. Potřebovala jsem k sobě psího parťáka, abych mohla mou lásku rozdávat nejen manželovi, ale i někomu dalšímu. Všemi póry jsem cítila, jak potřebuji mazlíčka. Mít s kým trávit volný čas, když jsem sama doma a muž na cestách. Byl totiž řidič kamiónu. Hledala jsem na internetových stránkách vhodné plemeno. Chtěla jsem fenečku, přeci jen mám k holkám blíž. Zaujal mne jorkšír, cane corso, retrívr, čivava. Jasně, rozdíly mezi těmito plemeny jsou markantní. Studovala jsem podrobně jejich původy, povahy, zdravotní problémy, péči. Chtěla jsem se zodpovědně rozhodnout. Vědoma si, že věnuji péči věrné psí bytosti minimálně patnáct let. A během té doby třeba osud zařídí, abych měla dítě. Třeba. Aniž bych se rozhodla definitivně, jednoho dne mi zavolala kamarádka a prý má pro mne překvápko. Domluvily jsme se na návštěvě. Jela jsem k ní, bydlela v rodinném domě s velkou zahradou a plánovaly jsme posedět venku na pergole a popíjet vinný střik a klábosit o životě. Kamarádka mne přivítala s tajemným a šibalským úsměvem a přinesla mi v náručí bílé chlupaté klubíčko. „Tady máš miminko a hezky se o ni starej a buďte ti nejšťastnější trdlínci na tomto světě,“ řekla mi a vsunula do klína překvápko. Ono to na mne kouklo a já se na první pohled zamilovala. Manžel mi jistě prominul, že jsem cítila motýlky v břiše k někomu jinému než jen k němu. Pojmenovala jsem ji Amálka. Byla jako něžná víla, která potřebuje jen obejmout, ňuchňat, tulit a obklopit láskou, která nezná hranic.
Amálka
To chlupaté klubíčko mi začalo olizovat ruku, já ji začala pusinkovat a bylo rozhodnuto. Na dalších x let je to má psí láska. Prožily jsme spolu mnoho radostných chvil, kdy nepotřebovala vodítko a hezky šla vedle mne u nohy, byla poslušná, inteligentní, doma seděla způsobně do chvíle, než jsem jí do její misky dala oblíbené pamlsky, nikdy nikoho nekousla, člověk měl pocit, že se stále jen směje. Plemeno? Nebylo to žádné. Byla to kříženka. Střední rasa. Prý mix jezevčíka a čivavy. Velikostí spíše jako jezevčík. Nikdy neštěkala bezdůvodně. Jen ve chvílích, kdy jsme se s manželem pošťuchovali a ona si myslela , že mi snad ubližuje. Jala se mne tím svým roztomilým štěkacím hláskem bránit. Vždy jsme s manželem smáli a brali ji do náruče a vysvětlovali, že se máme rádi. To se pak uklidnila a chtěla si s náma hned hrát. Často jsme chodili na procházky k rybníku, do lesa. U rybníka pozorovala hladinu a když vyskočila nějaká rybka, Amálka okamžitě skočila do vody a chtěla ji ulovit. Nadšeně pak plavala ke břehu, v hubě držela nějaký klacek a radostně nám jej položila k nohám. Šťastná jako blecha. V lese? Nevím, jak to dokázala, ale jako jediná našla houby. Naše houbařka. Díky ní jsme v létě a na podzim měli o jídlo postaráno.
13 let psí lásky
Amálka kolikrát seděla v pokoji před televizí a nadšeně sledovala dokumenty o přírodě. Když se objevil na obrazovce kůň, začala výt. Vyla a vyla a pak začala i zpívat. Písničky milovala. Kolikrát mi vnukla myšlenku, zda náhodou nebyla v minulém životě zpěvačka. Až jednoho dne mne vyděsila k smrti. Nežrala, nepila jen ležela a smutně koukala. Ty její oči mi lámaly srdce. Neměla ani sílu vstát. Musela jsem ji donést v náruči vyvenčit. Udělala svou potřebu a hned chtěla domů. Na veterině zněl ortel - má rakovinu prsní žlázy. Nabralo to rychlý spád. Uběhlo pár měsíců a nádor už byl velikosti pomeranče. Neoperovatelný. Snažila jsem se její poslední okamžiky jejího psího života ulehčit, jak jsem jen mohla. Nevyskočila si už ani na pohovku jako kdysi. Chovala jsem ji v náručí jako miminko, mluvila na ni, povídala jsem jí vše, co jsem každý den zažila. Jen poslouchala, už se ani neusmívala. Blížil se konec její pozemské cesty. Já bulila, když mne neviděla. Pak už jsem ji jen odvezla na veterinu a lékař ji musel uspat, aby dále netrpěla. Navždy. Tolik slz, co jsem vyplakala ten den, jsem nevyplakala snad za celý můj život. Jako by mi vzal někdo kus mého srdce. Bolest, kterou jsem cítila z jejího odchodu, byla nesnesitelná. Čas vše vyléčil, utlumil bolest a dnes na mne koukají psí oči. Je to jorkšírka, jmenuje se Droběnka. Je malinká, roztomilá, takové malé šídlo. Povídám jí občas o Amálce. Droběnka poslouchá a mně připadá, jako by rozuměla. Pak mne olíže a běhá a blbne a skotačí. Já tímto příspěvkem chci dát Amálce jakousi malou vzpomínku na ni. Snad doletí do nebe, odkud se na nás ta naše psí láska dívá a hlídá nás.
https://www.ifauna.cz/psi/nemodforum/r/detail/824388/vernost-u-psa
https://www.denik.cz/zvireci-denik/pes-lidske-emoce.html
https://www.spektrumzdravi.cz/mazlicci/mazlicci-nador-mlecne-zlazy-u-feny-je-treba-resit-vcas
