Článek
Začíná školní rok a s ním stoupá stres v rodinách, kde mají prvňáčka. Nepopsaný čistý list jedinečné osobnosti, která neví, co ji čeká, je plna nadšení z nových kamarádů a věří, že se něco naučí. Že ji paní učitelka něco naučí a že ji bude mít ráda. Že maminka připraví každý den do školního batohu mňamkovou svačinu, na kterou se o velké přestávce vrhne jak hladový malý tygřík a nasaje další nutnou energii, aby vydržel až do posledního zazvonění.
Generace Zet nebo Žet ?
Naše generace Zet nebo už Žet? Na písmenku nikomu nezáleží. Nejdůležitější je přece každý malý človíček a jeho nadšení z nového prostředí, prvňáček se cítí jako král a královna, protože z hravého předškolního světa, plného iluzí a fantazie, došli na startovní čáru vedoucí do dospělosti a k vysněnému povolání. Popelář, kominík, kosmonaut, pilot letadla, ajťák, influencer, fotbalista, modelka, doktorka, učitelka, kuchařka, kadeřnice, to vše si v těch malých neposkvrněných hlavičkách představují prvňáčci a usedají do školních lavic.
Realita školství, učitelé, učitelky
Bohužel, v dnešní době jsme ještě stále sto let za opicema. Ve většině škol jsou zastaralá vybavení ,která odpovídají svou opotřebeností socialistickému myšlení. Kam plují peníze, které každá škola má přiděleny, a že jich není málo, čert ví. Ředitelé se striktně drží předepsaných norem, jen málokteří jsou schopni a ochotni motivovat své podřízené, potažmo pedagogy i školníka, aby přiložili dobrovolně ruce k dílu, vzali do rukou malířské štětce a během jednoho jediného dne natřeli veselýma barvama alespoň školní lavice a židle. Co by jim to udělalo? Nic. Jen dobrý pocit na duši, že prvňáčci se do třídy budou těšit už kvůli pestrobarevnému prostředí. Ředitelé si splní své vyučovací hodiny, zbytek času rychle absolvují administrativní kolotoč, v ideálním případě pověří svou sekretářku, která kolikrát ví víc než sám ředitel, ví kde a co hledat a kam zavolat. Odbudou si plánem předepsané pedagogické porady a šupajdy do posiloven, nechat si vytetovat kérku nebo si lehnout domů k televizi a vyprdnout se na všechny žáky i pedagogy. Tak přežijí své ředitelské období, sem tam někomu vyleští kliku u dveří a odkývají nadřízeným nesmysly a mají klid. Ne, není to blbost, je to bohužel tvrdá realita.
Budoucnost prvňáčků
Ta záleží především na jejich výchově. A na rodičích hlavně. Pedagogové rozhodně nemohou suplovat rodiče. Rodiče by se měli sami aktivně snažit komunikovat s pedagogy, a dělat vše pozitivní pro své děti. Ne je jaksi „odložit“ na půl dne do školy a myslet si “ ona se škola postará v té době za nás". Tak to je to nejhloupější, co si rodiče mohou myslet. Jenže bohužel takové socialistické smýšlení má doposud většina rodičů. Místo toho, aby přicházeli i přes prvotní nevůli či dokonce odmítnutí pedagogů a ředitelů, s inovativním řešením školního prostředí, inovativním konstruktivním plánem, jak stmelovat dětský kolektiv, a poukazovat stále dokola, že nejideálnější přístup je hrou, ne se učit hodinu po hodině s pětiminutovými přestávkami, ale dát prostor právě dětem, protože ty mají nápady nejlepší a mohli by naopak motivovat dospěláky. Pak by nebylo výjimkou, kdyby člověk přišel do jakékoli třídy, lavice a židle by byly barevné jak duha, třeba uspořádané do kruhu nebo jen do dvou dlouhých řad tak, aby všechny děti měly pocit, že táhnou za jeden provaz a všichni dohromady udělají moc. Jak se zpívá v krásné české pohádce „Byl jednou jeden král“. Další „bohužel“ ve školství je - věčně nervní učitelky, které si své frustrace a problémy z osobních životů nosí do školy a vybíjí si je na žácích. Jsou nerudné, kolikrát na ně křičí a absolutně zapomínají na to nejdůležitější - že mají jít příkladem a ty malé osobnosti svým chováním a jednáním vychovávat tak, aby z nich byly v devátých třídách mladí lidé, kteří respektují okolí, včetně pedagogů, aby nešikanovali spolužáky, protože to přece vidí na vlastní oči, jak pedagog šikanuje je samotné a rozhodně by žáci v devátých třídách byli pokornější, milejší a nebyli by označováni za odpad společnosti a dehonestováni, že patří do pasťáku jen proto, že kopírují chování pedagogů k nim. Je to krutá pravda a našemu školství chybí velmi moc pedagogové, kteří by se dokázali přenést přes vlastní osobní problémy a každý den po celý školní rok by „nasadili“ úsměv na tváři a zaťali zuby nehty a učili by žáky zvesela tak, aby žáci sami volili, jak se chtějí vzdělávat a sami přiložili ruce k dílu. Otázkou je, proč si učitelky a učitelé vybrali toto povolání? Snad s vědomím, že budou vychovávat děti v mladé lidi, kteří jsou naší budoucností a vědomosti jim pomohou lépe se ve společnosti orientovat a určovat dokonce i směr. Jenže to by se lidé, zvaní učitelky a učitelé, museli chytit za nos, neskuhrat stále, že nemají dostatečně velkou výplatu a museli by uznat, že jejich výplata je v naší české společnosti více než nádherná. Ono, přes čtyřicet tisíc měsíčně a kolikrát i více - to jim je málo? V porovnání s matkami samoživitelkami, v porovnání s důchodci? S lidmi, kteří měsíčně tvrdě dřou? Například horníci v dolech, prodavačky sedm dní v týdnu za kasou a dvanáct hodin denně? Lékaři kolikrát několik hodin i těch dvanáct na operačních sálech, kdy mají v rukou životy lidí? Takže budoucnoust našich prvňáčků ? Ta je především v přístupu každého jednotlivého učitele, učitelky, ředitelů škol i rodičů. Držme těm našim mrňouskům palce, ať mají energii a elán vše zvládnout. Lépe, než někteří dospěláci.
Budoucnost našich dětí
https://www.prozeny.cz/clanek/seznam-advertorial-od-prvnacka-po-pubertaka-jak-vybrat-tu-spravnou-tasku-do-skoly-99733
https://www.novinky.cz/clanek/zena-deti-stresove-situace-kterym-bude-muset-prvnacek-celit-ve-skole-40067398
