Článek
Matka a dcera. Dcera a matka. Žádná není na prvním místě. Jsou si nejblíž, jak to jen jde. Každá samostatná lidská bytost. Dcera se mi narodila v mých 45 letech. Dnes je mi 60 let a jsem mladá duší a zatím i tělem. Snažím se totiž přistupovat k životu i přes jeho nástrahy a neskutečné starosti a problémy pozitivně. Brečím jen v noci do polštáře, aby mne nikdo neviděl, nechci totiž, aby mne děti viděly uplakanou. Chci být pro ně silnou a usměvavou mámou. Dva syny už jsem vychovala, mají vlastní rodiny. Nejstarší syn s Downovým syndromem - o toho pečuji 24/7. A pak je zde má milovaná a jediná dcera. Milovaná, vytoužená. Po třech klucích konečně i dcera. Zůstala jsem však na její výchovu sama, když jí byl 1 rok. Otce sice poznala, ale nestýká se s ním. Respektive on s ní. Zřekl se jí.
Alimenty sice platí, ale takové ty „aby se neřeklo“. Před soudem ze sebe udělal chudinku, vše mu posvětila jeho movitá rodina, která mu zařídila i potřebné dokumenty. Samozřejmě smyšlené, hlavně, že měly úřední razítka. To víte, kontakty na nejvyšších místech udělaly zázrak. Pro něj. A tak jsem sice bojovala o dceru a její šťastný a spokojený život se srdcem na dlani a bylo mi to prd platné. Ale máme alespoň klid. Pár let. Do dceřiných skoro 10 let její otec dělal jen samé naschvály, vymýšlel si šílené věci, které předkládal soudu jen proto, aby mne zničil, dostal do blázince, v lepším případě asi spoléhal na to, že psychický tlak nevydržím a ukončím svůj život a jemu se podaří pekelný plán. Nepodařilo se mu nic z toho.
S dcerou žiji už pár let sama a s jejím postiženým bratrem. Máme moc krásný vztah, i dcera mi kolikrát říkala, že jí všechny spolužačky ve škole závidí, jaký vztah se mnou - její maminkou - má. Jsme jako nejlepší kamarádky. Říkáme si všechno, každičkou blbost rozebíráme, žádné tabu mezi námi neexistuje. I sexuální informace rozebíráme a připravuji ji na dospělácký život. Nekouří, nepije, nedroguje. Je velmi inteligentní, holt se na ni podepsala výchova. Vyrůstala v prostředí, kde se stále řešily starosti. Ať už neustálé problémy kvůli jejímu otci a následné soudy, slyšela odmalička skoro vše, i když jsem se snažila ji nezatahovat do starostí o existenci, ale neubráníte se kolikrát zvídavému dítěti. Pak musíte jako matka odpovídat na všetečné otázky tak, abyste podporovala dětský svět a fantazii a nepoškodila psychický vývoj malého dítěte a přitom uspkojila jeho zvědavost na vše, co se kolem děje.
Nebylo to jednoduché ani co se týká období vzdoru. Do jejích 5 let měla tak šílené záchvaty vzteku, kdy se třeba v obchodě válela půl hodiny na zemi, mlátila sebou vzteky a nenechala se ani obejmout. Řešila jsem to tehdy s psychologem, kam jsem s ní pravidelně docházela. Rada zněla - ignorovat, nechat ji být. Ano, pomohlo to. Ale mé nervy dostaly zabrat. Dceru jsem nikdy fyzicky netrestala. Jsem zásadně proti fyzickým trestům. Z důvodu, že sama jsem byla mojí matkou, která už je po smrti, krutě týrána.
Loni měla dcera psychický záchvat poprvé za posledních 10 let. Puberta, hormony, šikana ve škole. Vše samozřejmě řeším okamžitě hned v zárodku, aby se to nerozjelo do nekontrolovatelných rozměrů. Musela jsem tenkrát zavolat poprvé záchranku. Stačil rozhovor s lékařem. Dcera házela vším, co jí přišlo pod ruku. Mobil, počítač, oblečení, Wifi vytrhla ze zdi atd. Hrůza. Já jí tenkrát poprvé dala jedinou facku jen proto, aby se vzpamatovala. Její odpověď byla - dala mi pěstí do obličeje a já chodila týden s monoklem. Nikomu jsem nic nevysvětlovala. Makeupem jsem to maskovala. Zjistila jsem, že mám z dcery strach. Strach o ni, aby si něco neudělala také, ale zjistila jsem, že je to člověk, který je narcis, rád rozkazuje, veškeré indicie vedou směrem k osobnosti, která bude velmi dominantní a neuzná svoji chybu. Zatím. Já věřím, že jsem ji doposud vychovávala dobře a s morálními hodnotami na správném místě. Ale už nedokážu ovlivnit genetickou výbavu po jejím otci, od kterého jsem odešla pro jeho psychopatickou poruchu osobnosti.
Dcera měla před pár dny opět psychický záchvat. Jako když otočíte vypínačem. Spouštěčem byla škola. A jediná věta. Sice už neházela věcmi a ránu do obličeje jsem také už nedostala, ale byla jsem nešťastná z toho, že na mne řvala a poprvé v životě mi řekla větu, která mne psychicky velmi zabolela. „Nikdy jsi neměla mít děti. Ano, doteď jsi mne vychovávala dobře, ale teď mi nerozumíš!“. A naházela mi zpátky všechny věci, dárky pro radost i ty, co ode mne dostala k vánocům se slovy, že v jejím pokoji nechce mít nic ode mne. A že jsem pro ni skončila. Dcera nepotřebuje péči psychiatra a medikamentózní léčbu. Na tom jsme se shodly i s ošetřující lékařkou. Ale psychologickou pomoc ano. Vše jí umožním. Pomohu jí, jak umím a jak mi dovolí.
To se ve mně něco zlomilo. Zachovala jsem stoický klid. Nereagovala jsem, protože jakákoli reakce by se setkala s nepochopením. Vím, že toto období puberty musím jen přežít. A věřit, že to obě zvládneme. Pokud ne, pak dcera snad časem zjistí, kde byla chyba a jestli vůbec nějaká chyba byla. Já se snažím jak mohu jako máma. Jsem tu pro ni kdykoli potřebuje. Ale sama nesmím mít vlastní život. Partnera nemám. Ano, pozval mne párkrát nějaký muž na kafe, ale já vždy odmítala. S ohledem jen na ni. Nechtěla jsem přivést domů nějakého partnera pro sebe, dcera by to nesnesla. A tak to táhnu sama.
Požádala jsem i o předčasný důchod, abych mohla být doma nejen s postiženým synem , ale hlavně kvůli dceři. Víc tu být teď v tomto věku pro ni. Nebo prostě jen ve vedlejším pokoji, když je zavřená ve svém. Vím, že má nálady. Přijde kolikrát večer a chce si povídat. O všem, co ji zajímá, co ji trápí, baví. Pak zase útlum. Nekomunikace.
Vím, že si dcera prochází obdobím tzv. přechodu z dětského věku do dospělého. Začíná si uvědomovat, že existuje něco jako zodpovědnost. Že ji čeká samostatný život. Najít si po studiu na střední škole práci. Platit daně. Zdravotní a sociální pojištění. Nebýt bezdomovec a najít si vlastní bydlení, o kterém ona sní. Ale i když s ní hovořím o všem, nemohu jí vysvětlit (ani nechci - její pohled na svět je zatím omezen na školu a knihy, které ráda čte), že nic není tak jednoduché, jak si představuje. Není jednoduché sehnat takovou práci, která by jí umožnila si rychle vydělat na vlastní byt a zařídit si ho podle vlastních krásných představ. Nemohu jí nastolit na zlatém podnosu miliony, které by jí pomohly. Sama nemám nic. Jen jediný zlatý medailonek, ve kterém mám své 4 děti a který po mne dcera jednou zdědí. Synům tady zanechám také nějakou hmatatelnou vzpomínku na mne - jejich mámu.
Ale kdoví, zda to budou mé děti vůbec potřebovat. Třeba upadnu v zapomnění. I s tím jsem smířena. Vím, že se na svět neprosily. Ale jsou to mé děti a já jejich milující maminka. Je to kus života. Vnímám vše z nadhledu, alespoň se o to snažím. Abych to psychicky ustála. Chci dceru ještě dovychovat do její dospělosti. A postiženému synovi dát tu nejlepší péči dokud mohu. A tak věřím, že dcera to zvládne. Že to zvládneme obě. Miluji ji. A rozumím jí. Mezigenerační problém. Karma? Kterou vemu na sebe. Táhne se to v naší rodině jak černá nit a nikdo neměl tu sílu přetrhnout tu neviditelnou černou šňůru černých perel, která ženy v naší rodině svazovala, nechaly se týrat ať už partnerem nebo vlastním rodičem. A já vnímám, že je to na mne. Zvládnout ten psychický nápor bez jediné facky, bez jediného křiku. Jen s láskou v srdci. Bezpodmínečnou. Někdo chápe, někdo zase ne. Ale já vím.
