Článek
Troufám si říct, že jsem zkušená maminka. Vychovala jsem čtyři děti. Slušné, úžasné bytosti. S jedním z mých tří synů jsem zažívala docela velké trápení. Ne sama, ale on se trápil víc. A já se mu snažila pomoct, jak jen jsem uměla. A tak se stal jeden příběh ze života.
Můj syn se začal jako úplně malý v noci pomočovat. Asi by na tom nebylo nic tak zvláštního, mnoho maminek má ty samé zkušenosti. Syna jsem každý večer ukládala s láskou k spánku, četla mu pohádky nebo mu je vyprávěla až do chvíle, než usnul. Pak jsem ho jen nežně políbila na dobrou noc, tiše zavřela dveře a hurá do mateřských povinností kolem žehlení, praní a miliony dalších věcí, na které přes den nebylo čas. Občas v noci jsem syna chodila kontrolovat, jestli je v pořádku a v suchu. Byl. A ráno byl počůraný. Mokrý až za ušima, včetně prostěradla, peřiny, a matrace.Byla jsem pomalu z toho zoufalá, protože jsem se ocitla v denním kolotoči, převlékání postýlky, praní pomočeného pyžamka, povlečení včetně peřinky a matraci jsem musela koupit novou a na ní dát igelitovou plachtu, protože bych se asi jinak nedoplatila. Syn jako malý si z toho nic až tak hrozného nedělal, prostě stalo se , tak co se dá dělat. Nehubovala jsem ho, jen stále dokola uklidňovala, že až bude větší, tak to přejde. A mýlila jsem se. Nepřešlo. Trvalo to skoro do jeho 15 let. A to už byl syn z toho nešťastný a já také.
Když byl v předškolním věku, tak nám lékařka řekla: „Maminko, to je normální, nebojte, než půjde do školy, zmizí tento problém jako mávnutím kouzelného proutku.“ A já jí teda věřila. Sama jsem se snažila zjistit, kde by mohl být zakopaný pes. Syn byl zdravý, bříško ho nebolelo, při močení ho nic nepálilo, hlídala jsem příjem tekutin zvláště před spaním. A nic nepomáhalo. Teprve až na základní škole konečně lékařka s tímto jeno problémem začala něco dělat. Posílala nás na všechna možná vyšetření. Sbírali jsme moč do lahví, musela jsem zapisovat, kolik toho přes den syn vypil a kolik toho celkem vyčůral. Už to bylo docela ponižující i pro syna samotného a velmi tím psychicky trpěl. Přeci jen coby mladý chlapec - vzbudí se ráno a vše mokré. strašně mi ho bylo líto. Veškerá lékařská vyšetření probíhala průběžně několik let a stále se stejným výsledkem. Nic jsme nezjistili, syn je v pořádku . Verdikt lékařů. Prý až někdy v pubertě (ve které už byl syn pár let) se to spraví. Prý se stává, že v mozku nějaké neuronové spoje nefungují tak, jak by měly, a tím pádem impuls do močového měchýře z mozku jde pomaleji a močový měchýř, chudák malý, neví, že nemá zrovna vypustit moč z těla. Prostě si ji vypouštěl, jak chtěl. A to byl celý verdikt lékařů.
Přežili jsme to. Syn se přestal pomočovat zhruba ve 14 - 15 letech. To už jsem byla v režimu, kdy denní praní mokrého pyžama a prostěradla a peřiny bylo na denním samozřejmém pořádku a věděli jsme se synem, že to dáme. Dali. Skončilo to ve chvíli, kdy dostal syn ve 14 letech rakovinu a mozek se začal soustředit na zcela jiný zdravotní problém. Tak, maminky, mějta hodně trpělivosti a buďte svým dětem oporou i v takovýchto situacích. Patří to k životu.
