Článek
Normální podzimní den, kdy rána jsou chladná, mrazivá, je ještě tma. Jako vždy se probudím, jdu se umýt, dětem připravit snídani, oblékneme se a vyrážíme do školy. Šupky dupky nastupovat do auta a jede se. Takový náš rituál, kdy sice dětem dělám pravidelně svačinu do školy, ale jedeme ještě předtím do jednoho obchodu, kde si děti vyberou nějakou dobrůtku, ovoce, pití a já nakoupím základní potraviny, které nám doma chybí. A tak to jde od pondělí do pátku.
Jednou takhle opět vyrážíme z domova, tma, ale na cestách docela hustý provoz, protože většina rodičů veze děti do školy a další řidiči jedou do práce. Prostě klasika. Dojedeme na parkoviště, jdeme si nakoupit, máme dobrou náladu. Dcera navštěvuje základní školu a syn je těžce postižený, toho samozřejmě musím všude vozit s sebou a hezky se o něj starat. Takže dceru vezu do školy. Vyjíždíme pomalu z parkoviště, jsem opatrná řidička a už hodně zkušená, snažím se předvídat a dívat se všude kolem, zda je vše v pořádku. Bylo. A tak sjíždím z mírného krátkého kopečka k hlavní cestě a dívám se doleva a doprava, chystajíc se odbočit vpravo. A tak přibrzdím a čekám, protože vidím vlevo jet autobus. Je stále tma. Najednou za autobusem vidím ve vzduchu letět lidské tělo. Jako když ho někdo vystřelí a padne zpět dolů. Pak v sekundě vidím za autobusem auto. Autobus jede dále, nic řidič nezaregistroval. Já v mžiku vylítnu z auta, hodím tam blikačky, a běžím k silnici, kde na zemi leží člověk. Rychle zmapuji terén i situaci. Jsou to opravdu sekundy. Přiběhnu k člověku a vidím, je to starší seniorka. Řidič auta, který jel za autobusem ji přehlídnul, když přecházela silnici. Vůbec se nedivím, protože byla tma a přechod pro chodce je neosvětlen a ještě tam byl malý kamenný ostrůvek, takže řidič ji opravdu nemusel zaregistrovat. Bylo mi toho řidiče moc líto, protože to byl jednak také senior, totálně v šoku, bylo vidět, že je mu to líto a nevěděl chudák, co má dělat. Já v sekundě vyndala mobil a zavolala záchranku. Mezitím jednou rukou se snažila ohmatat sraženou ženu a zjistit, zda krvácí nebo jaká má povrchová zranění. Komunikovala jsem se zdravotnicí v mobilu a popisovala jí situaci. Během asi 7 minut na místo dorazila sanitka i policie. Já jsem se mezitím snažila pomáhat jak sražené ženě, tak i řidiči. Žena ležela na studené zemi, já říkám - nemáte někdo deku nebo cokoli, abych ji mohla položit na něco teplého? Řidič odběhl a přinesl z auta starou deku. Sražená žena byla evidentně v šoku, něco pořád mumlala nesmyslného, pak se zas posadila, pak zase lehla a pořád prý - „já musím jít nakoupit, mně je dobře“. Dobře jí teda fakt nebylo, jen působil šok. Zranění měla povrchová, vnitřní nevím, to už jsem se nedozvěděla, protože ji zdravotníci vzali do sanitky a odvezli do nemocnice. Byl to šok i pro mne, protože u takové nehody jsem asistovala poprvé. A byla jsem překvapena následně i mou okamžitou reakcí, kdy jsem byla schopna pomoci a ještě organizovat okolo lidi tak, aby vše probíhalo rychle, smysluplně a zraněná žena byla transportována do nemocnice. Pomohlo mi asi i to, že jsem pracovala dlouhá léta ve zdravotnictví, věděla jsem tedy, že nesmím se zraněnou ženou moc hýbat, spíše ji jen stabilizovat do stabilizované polohy, což se evidentně vůbec nedařilo, protože žena byla tak trochu vícerozměrnější a navíc pořád měla tendenci v tom šoku a zranění vstávat a odcházet. Pak jsem musela policii říct, co jsem viděla, co se a jak stalo, klasické šetření nehody na místě. Vnímala jsem i toho řidiče-seniora, který tam chudák stál, klepal se, byl vyděšený. Bylo mi ho opravdu líto, šla jsem k němu a uklidňovala jsem i jeho.
Mezitím mi přiběhla na pomoc má dcera, která viděla, jak jsem vyletěla zničehonic z auta, nevěděla co se stalo, tak za mnou běžela a pomáhala mi.
Když jsme se vrátily do auta a odjížděly jsme z místa do školy, to už bylo po osmé hodině, tak mi dcera řekla něco, kdy jsem se sama z toho náhlého šoku potřebovala uklidnit a vzpamatovat. Přeci jen každý den nevidíte letět vzduchem člověka u nehody. Dcera mi tedy říká: „Maminko, musím ti říct, já jsem si myslela, že se ti něco stalo, že ses zbláznila, protože najednou otevřeš dveře auta a běžíš do silnice, kde odjíždí autobus a jede tam další auto, já myslela, že ti přeskočilo!“ A já se začala smát, protože jsem si představila tuto situaci z pohledu mé dcery, která seděla vedle mne jako spolujezdec a byla soustředěna na cíl- tedy škola… A najednou jí maminka vyběhne z auta doprostřed silnice, kde jezdí auta, autobus. Nedivím se, že si myslela, že jsem se zcvokla.
O to více jsme na sebe obě byly pak pyšné a měly jsme neskutečně dobrý pocit z toho, že jsme mohly pomoci zachraňovat lidský život. A s tím má dcera přijela do školy - mohla říci učiteli, proč přišla o něco málo pozdě a také, že je vlastně malá hrdinka. A já jsem pyšná máma, že jsme tuto náhlou a nenadálou situaci zvádly na jedničku s hvězdičkou. Ale ten okamžik, kdy jsem viděla letět vzduchem tu sraženou ženu, tak to mám stále před očima a při vzpomínce na to vždy sevřený žaludek.
