Článek
Puberta
Syn. Čtrnáct let. V pubertě. Inteligentní, empatický kluk, který měl své koníčky - hudbu, počítačové hry, věčně nekončící diskuse se svým mladším bráchou. Roztomilé „kápo“, jehož názor byl bráchou plně respektován, i kdyby to měla být blbost. Pak se na jeho tváři rozhostil škodolibý, ale láskyplný úsměv, že se mu podařilo bráchovi nabulíkovat něco, čemu ten mrňous o dva roky mladší věřil. Nikdy se však nehádali, jen dlouze „diskutovali“ o velmi důležitých věcech, které obnáší klučičí puberta.
Společné obědy, večeře
„Kolik chceš knedlíků?“ ptám se syna, sedícího u stolu a čekajícího, až mu naservíruji druhý chod. Polévku zhltnul, než bys řekl švec. A nic. Ticho. „Tak kolik si dáš těch knedlíků?“, ptám se ho opět. A nic. Ani se na mne nepodíval. V duchu jsem si pomyslela - no jo, ta puberta. Ignorace. (V tu chvíli jsem netušila, že syn neslyší, respektive, špatně slyší - jeden ze symptomů Hodgkinova lymfomu a zásadní informace, kterou jsem lékařce v Motole řekla jen tak, mezi řečí, na základě které zpozorněla a poslala syna na histologii). Tak jsem mu na talíř naskládala čtyři houskové knedlíky a vedle položila velký plátek vepřového masa a domácí bílé dušené zelí. Klasické moravské knedlo - vepřo - zelo. Mňam.
Den i noc - krev z nosu
Synovi se občas jen tak spustila krev z nosu. Prostě bez upozornění, bez předchozího sportování, bez fyzické zátěže. Když se to opakovalo častěji, už nepomáhaly babské rady, mokrý ručník za krk, zaklonění hlavy, nic, co by problém vyřešilo, navštěvovala jsem se synem lékaře. Po zhruba několika měsících, kdy synovi tekla z nosu krev i v noci a kdy se ráno probouzel s krvavým polštářem, jsem s ním jezdila až do Motola. Tam mu lékaři „vypalovali v nose žilky“ lidově řečeno. Ani to však nepomáhalo.
Verdikt vynesen
Jelikož jsem jako maminka zrovna byla před porodem jediné holčičky v rodině kluků, a se synem běhala po doktorech s břichem větším, než měl můj děda, který měl vypěstován „břich pivní“ a neviděl si ani na prsty u nohou, a mých skoro dvacet pět kilo těhotenské váhy mne limitovalo v pohybech, pak mi to však nezabránilo, abych se synem absolvovala několikaměsíční návštěvy ORL v Motole. Ve chvíli, kdy se dcera rozhodla, že už se pod mým srdcem nudí a chce se podívat na skutečný svět, mi do porodnice volal lékař z Motola s výsledky histologie syna. „Maminko, přijeďte i se synem, máme výsledky“. „Pane doktore, zrovna mne přivezli z porodního sálu, jak dopadly?“ „To vám do telefonu nemohu sdělit. Musíte přijet.“ A tak jsem po pár dnech s dcerou v autosedačce a synem na předním sedadle spolujezdce uháněla do Motola pro výsledky histologie. Dodnes si pamatuji ten okamžik, jak jsem v ruce držela „vajíčko“ s novorozenou dcerou a syn šel vedle mne a vstoupili jsme do velké místnosti, skoro zasedací, a u okna za psacím stolem stála vysoká postava v bílém plášti. Lékař, který vynesl rozhodující verdikt. Rakovina, Hodgkinův lymfom, nutná okamžitá chemoterapie.
Chemoterapie
Byla jsem v šoku. Ale byla jsem silná. Musela jsem být oporou všem mým dětem, hlavně mému synovi, který si zpočátku nepřipouštěl žádný větší problém. Jediná základní starost byla - zajistit studium v nemocnici, zajistit synovi veškerý komfort, rád skládal Lego, vesmírné lodě, zajistit mu hlavně psychickou podporu a denně být s ním. A dceři zajistit servis kojení, přebalování, kojení, přebalování. Původní představa, že si dceru budu vozit v kočárku a budu se s ní chlubit, vzala rychle za své. Půl roku chemoterapie uběhlo relativně rychle. Střídaly se u syna dny, kdy musel být napojen na hadičky, podstupoval pravidelné odběry z míchy, podstupoval pak i transfúze krve, vše bylo velmi náročné hlavně na psychiku celé rodiny. Nesměla jsem plakat, aby mne syn viděl, musela jsem mu být jako maminka oporou. Byla. Syn vše zvládal velmi statečně. Doba, kdy ráno na polštáři nacházel chomáčky vlasů a kdy mi řekl: „Maminko, přivez strojek na vlasy a ostříhej mne dohola. Už mne nebaví být samý vlas. Mám je všude“, uběhla meteleskublesku. Pukalo mi srdce. V duchu jsem si zpívala, aniž bych chtěla, písničku od Mišíka „Stříhali dohola malého chlapečka“ a slzy se mi kutálely po tvářích. „Mami, nebreč!“. Řekl syn a sám zadržoval slzy jako statečný chlap. Chlapi přece nepláčou. Blbost! Bulí v noci, aby je nikdo neviděl. Poznala jsem to pokaždé, když jsem ráno k němu přišla do pokoje.
Dopadlo to relativně dobře
Syn úspěšně zdolal náročné období chemoterapie a lékaři mohli vynést závěrečný verdikt. Chemoterapie zabrala. Rakovina sice není definitivně pokořena, ale je stabilizovaný stav, který se musí hlídat. A tak se hlídá. Syn jezdí na pravidelné magnetické rezonance, odběry krve. Hodgkinův lymfom. Zkušenost, kterou nikdo nechce zažít. A už vůbec ne mladý kluk v pubertálním věku, kdy má řádit se svými kamarády a užívat si života. Syna tento životní fatální zážitek poznamenal psychicky. Během pár měsíců se z něj stal dospělý muž, který se na život dívá z pohledu starce. Jakoby si sáhl na smrt. Jakoby zjistil, že nic nemá smysl. Že život může ze dne na den skončit. Proti vaší vůli. Proti vašim snům, plánům. Mít rodinu, mít partnerku, mít děti. Děti syn nechce. Spermie mu sice před začátkem chemoterapie zamrazili, ale nevyužije je. Prý nechce do tohoto světa zplodit dítě. Rozumím mu. Víc než kdokoli jiný. A tak z „obyčejného občasného krvácení z nosu“ se vyklubala rakovina - Hodgkinův lymfom.
Život
https://www.hodgkin.cz/
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-wiki-nemoci-hodgkinuv-lymfom-97009
https://www.nzip.cz/clanek/2250-hodgkinuv-lymfom-lecba
