Článek
Proč jsem odešla z práce? Kvůli dětem, ale hlavně kvůli sobě
Ve své původní práci jsem byla skoro 17 let.
Sedmnáct let nočních směn, neustálého stresu, únavy, vyčerpání.
Milionkrát jsem si v hlavě řekla: „Tohle už fakt není ono, chci to jinak.“
A jednou, během další dlouhé směny, jsem řekla nahlas: „Dost.“
Ráno stres, odpoledne stres, večer výčitky
Dopoledne sprint doma, uvařit, uklidit, nachystat děti a ty další věci, co řeší mámy neustále dokola..
Odpoledne sprint do práce.
Večer sprint do postele, kde jsem pokaždé přemýšlela, že takhle to dál nejde.
Mezitím děti, které nechtějí „vysoce výkonnou mámu“, ale obyčejnou mámu, která si sedne na zem a poskládá LEGO, aniž by u toho koukala na hodinky nebo usínala únavou.
Ten moment, kdy si řekneš: stačilo
Nebylo to dramatické.
Spíš úplně obyčejný den.
Další směna. Další únava. Další chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem víc robot než člověk.
A že jestli ještě jednou v hlavě uslyším „tohle prostě musíš stihnout“, tak to nestihnu, ale uteču.
Třeba ze zaměstnání. Třeba z manželství.
Zkrátka odkudkoli, kde už nemám sílu být.
Jsem na začátku. A ano, trochu plavu
Mohla bych napsat, že jsem se „vrhla do podnikání“.
Ale pravda je, že jsem do toho spíš opatrně šlápla a koukám, jestli se nepotopím.
Jsem člověk, který nechal jistotu za zády a zjišťuje, jestli existuje i jiná varianta než „pondělí-pátek a buď ráda, že máš práci“.
Jsem na začátku.
Mám víc otázek než odpovědí.
Ale poprvé mám pocit, že ten život je opravdu můj.
Kvůli dětem. A taky kvůli sobě
Oficiální verze: odešla jsem kvůli dětem.
Neoficiální, ale pravdivější: odešla jsem hlavně kvůli sobě.
Nechci, aby moje děti vyrůstaly s tím, že máma je chronicky ve stresu.
Nechci, aby jednou slyšely větu: „Promiň, neměla jsem čas.“
A nechci se jednou probudit a říct si:
„Měla jsem to zkusit, ale bála jsem se.“
Bála jsem se nejistoty.
Bála jsem se, že to nezvládnu.
Bála jsem se, že to vzdám při prvním neúspěchu.
Ale ještě víc jsem se bála toho, že zůstanu tam, kde mě to ničí.
Stavím se na vlastní nohy. Občas nejistě, ale rovněji
Teď se učím:
- říct „ne“ věcem, které nedávají smysl
- plánovat dny tak, aby se do nich vešly děti, práce i já
- přijmout, že někdy prostě nebude odškrtnuto všechno
Není to pohádka. Je to skutečnost.
Moje skutečnost.
A večer usínám s pocitem, že jsem to neodflákla sama vůči sobě.
Závěr? Neutekla jsem z práce. Utekla jsem k sobě
Neodešla jsem proto, že bych nenáviděla práci.
Odešla jsem proto, že jsem nechtěla nenávidět svůj život.
Chci být máma, která je přítomná.
Člověk, který nedělá věci jen proto, že se „to tak dělá“.
A žena, která se nebude omlouvat za to, že si chce život nastavit jinak.
Stavím se na vlastní nohy.
Občas zakopnu. Občas tápu.
Ale je to můj start.
Moje cesta.
A podle mě, hodně dobrý začátek.
