Článek
„Je to tady, teče mi voda.“ Přesně těma slovama jsem budila manžela. Jak je to možné? Termín mám až za dva měsíce. Předešlý den na kontrole vše vypadalo v pořádku. Následoval kolotoč, odvézt staršího syna do školky a honem do porodnice. Po vyšetření mi byl sdělen můj přesun do 90 km vzdálené porodnice, kde se dokázali postarat o předčasně narozená miminka.
Zhruba čtyři dny jsem byla napojena na různé kanyly, dostávala jsem kortikoidy, aby miminku stihly dozrát plíce. Čtvrtý den doktorka konstatovala, že již není potřeba porod oddalovat, byla mi odebrána kanyla a čekalo se. Čekalo se jen pár hodin a porod byl tady. Měla jsem vnitřní strach, po prvním porodu kdy syn přišel na svět koncem pánevním, o tom se rozepíšu zas jindy. Strach byl zbytečný, porod trval krátce. Syn mi byl hned odebrán a jeho následné „kroky“ směřovali do inkubátoru.
Kontakt s miminkem je v prvních chvílích nejdůležitější, já o to byla připravena, tak jsem za synem pravidelně docházela, nosila odstříkané mléko. Druhý den mne propustil pan doktor domů. Za synem jsme dojížděli obden. Nejtěžší chvíle pro každou matku, opustit porodnici bez miminka.
Bohužel takto předčasný porod s sebou nese i svá rizika. Syn se potýkal s mírným krvácením v hlavičce, které se muselo hlídat. Po synově měsíční hospitalizaci jsem mohla nastoupit za ním. A nastal čas se starat o tak malé miminko. Při porodu vážil 1800g, váha synovi klesla na 1630g. Z nosánku mu koukala zavedená sondička, do které jsem dávala mléko. Křehké tělíčko bylo velice unavené, a tak potřeboval nabírat co nejvíce síly.
Návrat domů byl opravdu náročný po všech směrech. Starší synátor se začal pomočovat. A já se začínala obávat, zda na to vše budu stačit sama. Manžel chodí do dvou prací. Občas jsem propadala depresi a zoufalství. Museli jsme navštěvovat spousty zdravotních prohlídek.
Syn má nyní půl roku, je to šťastné miminko, s váhou dosahující téměř osmi kilům. Zůstalo nám již docházení na rehabilitaci. Jsem nesmírně vděčná, jak vše zvládl, bojovník náš.
