Článek
Můj dědeček Jula mi prý na přání před spaním vyprávěl stále stejnou pohádku. O sedlákovi, který měl na statku zvířátka, krávy, kozy, slepice, kůzlátka, kuřátka, husy, koně, kočku a pejska, a tak dále. Než to stačil všechno vypočítat, spokojeně jsem usnul.
Takovou pohádku, s tolika zápletkami, že neručím za to, že si všechny pamatuju, mi vyprávěl můj soused na posteli, říkejme mu třeba Franta.
Sešli jsme se v nemocnici, což je místo, kde potkáte lidi, se kterými se někdy dá ukrátit čas rozhovorem.
Ale od začátku.
Na JIPce bylo dobře, jako vždycky. Teplo, každou chvíli mladá sestřička s nějakým úkolem, buď jako upír, nebo komár, s tenounkou jehličkou, co není ani cítit, nebo s drogami na noc podle přání. Taky s odbornými výklady, když jsem se na něco vyptával, třeba, kde je na obrazovce vidět můj puls, to, co jsem myslel, byla saturace kyslíkem, jinde zas v závorce průměrný diastolický tlak, tep je někde dole malými číslicemi, bez brejlí to nepřečtu. Akorát první noc po operaci jsem si připadal jako na nádraží, někde kovově chrastila asi infuzní pumpa nebo co, kyslík bublal, v malém radiátoru hučela voda.
Po návratu z operace na pokoj jsem tam měl zajímavého souseda, tedy Františka, a to vám musím vyprávět. Chlap velký jako já, ale o čtvrtinu těžší, jeho biceps byl jako moje stehno, černé vlasy, sympatický obličej, dali jsme se do řeči a pak nemohli přestat. Ale já to věděl, že když bude příležitost, tak se v nemocnici vykecám a taky se něco dozvím, protože takový vzorek lidí se dá potkat jen na vojně, ve vězení, nebo ve frontě na řidičák. Podle cedulky na posteli by to věkově mohl být můj syn, ale v konverzaci a životním příběhu měl jasně navrch. Byl ze severozápadních Čech, od Žatce, z malé vesnice, a vlastně ani to ne, protože žil v hájovně, v lese. Narodil se prý mámě v kravíně, když to na ní přišlo, nebyl čas někam jet. A tak, jak říkal, krávy se měly asi stát jeho osudem. Sice se nejdřív vyučil památkovým klempířem a lezl po střechách a věžích kostelů, ale po čase zjistil, že to není práce pro něj, byla těžká, starý prach při rozebírání střech byl dost jedovatý, a tak po jednom úrazu (ne na střeše) dal výpověď. Nebyl to opravdu pracovní úraz, šel tehdy v noci pěšky po silnici do blízké vsi na zábavu a dojelo ho auto s kamarády, zastavili, otevřeli dveře. Než stačil nastoupit, přijelo další auto a při míjení narazilo do těch dveří, za kterými stál, vytrhlo je z pantů a porazilo na něj, a - ujelo. Zůstal chvíli ležet, dveře z něj sundali, posadil se, pak vstal, kamarádi říkali, že ho vezmou do nemocnice, ale řekl: Mně nic není, jedem na zábavu. Dojeli, zaplatili vstupné, chtělo se mu na záchod, ten byl v patře, ztěžka vyšel po schodech a na chodbě upadl a probral se až v nemocnici. Natržená slezina, otřes mozku. Přišli policajti, řekl, že si nic nepamatuje, a tak to zůstalo, i když se ho potom několikrát snažili přesvědčit při náhodných setkáních v hospodě, na venkově se všichni znají, i s policajty, ale i když něco všichni ví ale jim nepoví, tak se nedá nic dál dělat. Když ho tedy pustili z nemocnice, rozhodl se něco změnit, odejít z města zpátky k mámě do lesa. Tátu prý neměli, s o rok starším bratrem a mámou je vychovával ještě děda. S bratrem se v dětství neměli rádi, pořád se prali, ten ho nechtěl brát s ostatními kluky a hlídat mladšího bráchu, jednou se postavil proti němu s prakem a řekl, že ho střelí, ať s nimi nechodí. A nestřelíš! A střelím! Mladší postupoval proti staršímu a když už byl blízko, ten starší střelil a kamenem rovnou do čela. Krev, křik, musel slíbit, že mámě nic neřekne, vzali ho s sebou. Ale večer máma viděla, že něco bylo, a tak musel s pravdou ven. Máma vzala klukům praky a hodila je do kamen. Ale děda na ně mrknul a další den jim vyrobil nové praky z bezových větví a zavařovacích gumiček. Za dva dny nato si František zlomil levou ruku nadvakrát. Kluci ho zavedli před ordinaci doktora, čekal tam, přišla máma, zpohlavkovala ho a teprve potom šli k doktorovi.
Kromě jiného, starší bratr prý v mládí zapálil stoh. Děti tam kouřily. Nikdo se dodnes nepřiznal. A taky půl roku seděl ve vězení pro příživnictví. Zkrátka neměl v občanském průkazu žádné razítko o zaměstnání, to dřív muselo být, jinak byl člověk stíhán za to příživnictví, že nemůže prokázat, čím se živí.
No a ty krávy. Franta nejdřív pracoval ve vepříně, vydělával třetinu toho, co na střechách a nasákl čpavkem a tou nasládlou vůní prasat tak, že se styděl jezdit v autobusu s lidmi, hned poznali, kde pracuje. Po čase ale chov prasat skončil a přišly krávy. Ale ne jen tak nějaké, ale charolaiské masné plemeno z Francie. Přivezli je prý v noci, tři krávy byly březí, ale mrtvé, protože ostatní je ušlapaly. Muselo se na ně mluvit francouzsky, protože českým povelům zpočátku nerozuměly. A tak došlo k nedorozumění, kdy ho osmisetkilová kráva zašlápla, ale naštěstí prý do měkkého, protože to bylo na hnojišti, takže jen dvě zlomená žebra. Jindy ho zase nabral býk rohama a přetrhal mu šlachy v lokti pravé ruky. Rozzuřený býk taky jednou nabral traktor, ve kterém seděl můj venkovský hrdina, a převrhl ho i s ním. Jak řekl, stará se o dvě stáda krav, před vánocemi se mají některé telit a on u toho musí být, proto spěchal co nejdřív být zpátky doma. Ptal jsem se, jestli se takové stádo bílých krav dá ovládat za pomoci psa, prý ne, jsou moc velké a tak, když je potřeba, nahánějí je traktory. Nemusejí se ale dojit, mají mléko jen pro tele a pak se jen čeká na další březost a další tele.
Přišla sestra, tak pojedeme! Konverzace skončila, odvezli ho na sál a já zůstal dva dny sám, za dva dny se soused vrátil a historky pokračovaly.
Došlo na rodinu. Našel si ženu a měl syna a dceru, to se prý žádnému z jeho kamarádů nepovedlo, buď měli dvě dcery, nebo dva syny, s tím byl velice spokojený. Dcera vystudovala střední zemědělskou školu a stala se, jak říkal, myslivcem, tedy lesnicí. Našla si taky myslivce, tedy lesníka, který je ale její nadřízený, protože pracují spolu v jednom revíru. Takže se vidí v práci i doma, bydlí s otcem v tom velkém domě v lese a někdy se už hádají.
Syn ještě chodí na střední, a otec má v mobilu aplikaci, do které mu ze školy přijde každá známka, kterou syn obdržel, ještě dřív, než syn dorazí domů ze školy. Takže občas bývá dusno.
Jak to na venkově někdy bývá, vyskytl se zlý člověk, a to přímo v rodině, bratr ženy. Původně úspěšný stavební podnikatel, co zkrachoval, začal pít a brát drogy, naučil pít i svou ženu, ta zemřela v deliriu, on odešel od rodiny a pár let o něm nebylo slyšet. Potom se objevili exekutoři a chtěli zabavovat majetky, František se ale bránil, zavolal policii, a nakonec se ubránil, majetek zůstal na místě. Ale zloun se po čase objevil, začal bydlet v domě, pil a fetoval, až se mu z toho zvrhlo v hlavě, vzal prý tři traktory, co byly v hospodářství, zavezl je do pole a zapálil. Předtím ještě jedním traktorem vytrhl stožár větrné elektrárny u domu a tahal jej po poli, až elektrárnu zničil. Našel pak svůj konec v nějaké zahrádkové kolonii v zahradním domku, kde jej našli mrtvého a tím trápení v rodině skončilo.
U domu mají prý malou oboru a v ní kozy, daňky, muflony i srny. Jednoho dne přišel František jako hlava rodiny z práce a prý cítí kozla. Udeřil na dceru a ta se přiznala, že mají v chlívku kozla, že se ho někdo chtěl zbavit, a tak si ho vzala domů. Otec se zlobil, kozel prý byl cítit na kilometr daleko. Ale sám si přivodil svůj konec, jednoho dne rozbil chlívek, pak rozbil i ohradu, a to už hospodář nehodlal dál snášet, nabil brokovnici průbojným nábojem a kozla zastřelil. Hlavu s velkými rohy dali vypreparovat, protože už byl zájemce o trofej.
Ale měli doma ještě jinou zvěř, a to dva kance, které chovali od selat, a tak oba kanci, zvyklí na lidi, běhali prý za autem až do vsi k obchodu, když byl čas nákupu. Tam paní s kočárkem začala ječet a běhat dokola, když jí kanci chtěli očichat. Majitel je zahnal a jelo se zpátky, kanci zase běželi za autem. Ovšem s dospělým kancem už není žádná legrace, i když se chce jen přitulit k noze, může vám tesákem ostrým jako břitva rozpárat kalhoty i s nohou. Tak padlo rozhodnutí, že se kanci musí zastřelit. Jednoho dostala na starost dcera. Sice s pláčem, ale úkol splnila. Na řadě byl zeť, myslivec. Ten ale udělal jen průstřel do měkkého a kanec utekl do lesa. Dva dny nebylo o něm slyšet, ztratil se. Pak jel kolem traktorista a zastavil se a řekl hospodáři, že má kance v rybníku. Kanec se tam pásl v bahně na vodních rostlinách. O tom se asi vedla řeč i ve vsi, protože v noci třeskla rána a druhý den už tam kanec nebyl. Někdo jej zkrátka upytlačil.
O ten rybník se František staral jako o vlastní, vyvážel bahno, mýtil nálety a chtěl si tam nasadit ryby. Jednoho dne přišel k rybníku a byla tam cedulka Revír místní organizace rybářů. Jak zjistili, že rybník vypadá k světu, chtěli si jej přivlastnit. František hodil tabulku do vody, ale objevila se tam znovu. Nakonec rybník koupil jeho šéf a nasadil si tam ryby. V zimě se objevil se sekerkou a vysekal malou díru, aby se ryby neudusily. František vysekal pořádnou díru. Ale co se nestalo, na jaře se ukázalo, že dobří sousedé z vesnice celou zimu rybařili na dírkách a všechny ryby vychytali.
Taky pracuje jako řezník a dělá zabíjačky, jednu zimu prý těch zabíjaček byl na tři sta. Dceru to naučil, a tak ta už umí komplet zabíjačku taky. Do toho jsme se bavili odborně, protože já jsem přece jen jednu zabíjačku zažil od začátku do konce, takže vím, na co se požívá smola, co je zvonek a co rozporka.
Jindy zase zemědělci z vesnice orali blízké pole, přeorali meze a Františkovi začala ubývat voda ve studni. Stěžoval si, pole se muselo přeorat. Pak pozval místní hasiče, aby mu vyčistili studnu. Přijeli v plné síle, protože věděli, že František je nenechá na suchu. A taky ne. Na rožni se točil kanec a pivo teklo proudem. Takže kromě hasičů dorazili i další sousedé z vesnice.
V blízké vesnici je stará továrna, a co se nestalo. Policie odhalila pěstírnu marihuany. Takzvaní zahradníci z Vietnamu byli půl roku zazdění v suterénu, jídlo dostávali okénkem, jinak měli veškeré vybavení - koupelnu, záchod i kuchyni. Po půl roce úrodu sklidili, zpracovali a odvezli. Prázdné prostory pak zapálili. Takhle to prý udělali třikrát za sebou. Policie je nechytila.
Jinak v okolí na stavbách prý dost pracují Ukrajinci, dost dobří pracanti, co vydělali, vždycky po pár měsících vezli v hotovosti domů. Tady se stravovali tak, že doma zabili nějaké prase nebo ovci, maso vyudili, nadělali nakládanou zeleninu a to si všechno přivezli sem, aby ušetřili na nákupu potravin. Když jeli domů, vždycky s nimi jel někdo ozbrojený od nás až na autobusové nádraží Florenc, což bylo první místo, kde se je pokusila obrat o peníze jejich mafie. Když viděli doprovod, stáhli se a Ukrajinci v klidu nastoupil do autobusu. Ale, řekl František, jak to bylo na dalších hranicích, to nevíme, třeba na ně čekali i tam. Prý řekl jeden Ukrajinec, že jen jednou peníze nedovezl, cestou ho obrali o všechno. Jinak vždycky měli něco po kapsách, ostatní peníze poschovávané v botách a jinde v tajných skrýších.
V zimě nosil František dlouhý těžký zelený kabát, co vypadal jako myslivecký. Jednou takhle šel k večeru po silnici domů, když u něj zastavil sněhový pluh a řidič zkroušeně vyprávěl, že na kopci srazil srnu a že je asi ještě živá. Když uviděl na silnici myslivce, rozhodl se splnit svou povinnost a ohlásil nehodu a požádal, jestli by se o to nepostaral. Franta mi řekl, u myslivců sice nejsem, ale řekl jsem, že se o srnu postarám. Došel na kopec, srně zlomil vaz a přemýšlel, jak ji nepozorovaně dostat domů. V poli, asi dvě stě metrů daleko, stál stoh. Řekl si, že tam srnu dotáhne a schová do tmy. Vzal srnu na ramena a šel ke stohu. Měl jedinou starost - aby ho ze silnice neuviděl někdo z vesničanů, protože by ho mohl udat. Nakonec se mu podařilo s dvěma přestávkami srnu dotáhnout do stohu a večer ji odvezl domů a zpracoval tu půlku, která byla po srážce se sněžným pluhem použitelná.
Na to já, dostal jsem se ke slovu málokdy, povídám: Taky jsem míval dlouhý těžký kabát. Ale šedivý. Jednou jsem takhle přišel do vetešnictví pana Čapka pod Týnem, byl to sice pan Čapek mladší, ale už mu mohlo být tak osmdesát let, a ten mi povídá: vy jste od Dopravního podniku? No ten kabát tak vypadal.
František nerad chodil k doktorovi. Ale díky své nepokojné povaze čas od času lékaře potřeboval. Jeho dorostový doktor mu musel vytahovat vodu z kolene dlouhou jehlou. Prý mu přitom řekl: To bude maso! Když František vyrostl, stejný doktor mu zachránil život. Franta přechodil chřipku, udělalo se mu špatně, nemohl pořádně dýchat, jenom seděl v křesle a jak udělal nějaký pohyb, začal se dusit. Dovezli ho k doktorovi, ten ho chtěl položit na lehátko, ale to nešlo. Jak se František naklonil, hned se začal dusit. Doktor ho tedy nechal sedět a proklepal mu hrudník. Člověče, ve vás to šplouchá, máte vodu na plicích, musíme to dostat ven! Ale jak? Nechal ho tedy sedět, zase vzal tu dlouhou jehlu a řekl: To bude maso! A bylo! Ale všechnu vodu vypustil a Frantu zachránil.
František měl u domu hejno hus. Povídá mi: víš, jak řve vyděšená husa? Říkám, vím, jak husy kejhají, když za někým letí. Přece se říká, že husy zachránily Řím. František se totiž svěřil, že má rád historii, sleduje historické filmy a čte knížky o historii. Ale zpátky k husám. Jedné noci těch dvacet husí zmizelo z ohrady beze stopy a bez hluku, i když u domu jsou dva psi. Žádná díra do plotu, žádné peří, nic. Dodnes je to záhada. Říkám mu: asi mimozemšťani.
Ale copak je hejno husí proti stádu krav! Jak se to v poslední době občas stává, přišla vichřice a začala lámat stromy v lese. Z louky oplocené elektrickým ohradníkem uteklo stádo těch drahých bílých krav. Vichřice je vyděsila, ohradník protrhly a zmizely. František s několika kamarády je hledali celý den, řekl, že na traktoru najezdil víc než sto kilometrů. Večer se vrátil domů a našel krávy zalezlé do křoví sto metrů od domu. Nic se jim nestalo.
Jak už jsem řekl, masné plemeno bílých krav, to jsou velké kusy, váží kolem osmi set kilo. Jednou František s kolegou ošetřovali krávu v kravíně. Potřebovali, aby byla v klidu, takže Františkův kolega přidržoval krávě na boku vidle, aby se nehýbala, a František šel krávu takzvaně zelektrizovat. To prý znamená, že se vezme kráva za oháňku, oháňka se zkroutí a zvedne nahoru a kráva úplně ztuhne. Ale kráva sebou škubla a přitom kolega Frantovi propíchl dlaň vidlemi. Ten jen zařval, co děláš!? A vytáhl si vidle z rány, postříkal desinfekcí a pracoval dál.
O lesním hospodaření vykládal, že dcera chodí domů pozdě, někdy k půlnoci, v lese musí řídit práce dřevorubců, měřit a označovat dřevo a řídit nakládání na kamiony. Už se prý stalo, že přijeli s kamionem zloději a při kontrole dokladů na ni vytáhli zbraň, ale naštěstí tam byli ti dřevorubci, takže zloději ujeli. Ale ne daleko, policie je zastavila ještě v lese a než je odvezli, dřevorubci jim trochu naklepali žebra. Dnes se prý plní celé kontejnery kládami, nastříká se tam plyn proti broukům a šup do Číny.
Bavili jsme se o tom, proč je dříví drahé a jak topíme a František povídá: já topím řepkou. Řepkou? divím se. No, po sklizni řepky na poli zůstane odpad, ten se sbírá a tím topím. Jsou tam i olejnatá semínka a to hoří jak blázen. Už jsem tím dvakrát propálil kotel, povídá. Teď přemýšlím, jak z toho nadělat pelety. Já dělám štěpku, říkám, a tím si přitápím na chalupě. Štěpku mám v přepravkách na štosu a tak ji suším. On na to, že řepku má na hromadě pod přístřeškem.
Ten boží člověk mi řekl, že nikdy nejel tramvají a že je nejradši v lese nebo na poli a víc lidí mu nedělá dobře. Z okna jsme viděli na nějakou zadní cestu v areálu nemocnice, kde byla závora a občas projelo auto a prošlo pár lidí, i to už bylo moc lidí. Prý nemá ani rád, když do domu přijde nějaká návštěva.
V nemocnici si oblíbil bílou kávu, tedy meltu, prý si to musí uvařit doma, tak jsem mu poradil, že se to dá koupit sypané jako směs, ale v poslední době spíš jen jako varné sáčky. Já se naučil meltu pít na pionýrském táboře, kde jsme jí v létě pili studenou, bez mléka, ale oslazenou. Bylo to dost osvěžující.
Propustili nás najednou, a tak mne požádal, abych ho vedl k východu, protože ta nemocnice je fakt bludiště. Jako pomůcka tam slouží modrá čára na podlaze, jak při maratonu v Barceloně, a ta vede k východu. Jen je třeba ještě trefit patro, protože přízemí má dvě úrovně a pod nimi ještě tři. Podařilo se, vyšli jsme na vzduch a rozloučili se stiskem ruky a přáním hodně štěstí a zdraví. Budeme ho potřebovat, ale s takovými lidmi se to dá dobře vydržet.
